I když se strašně zdržíme.
Slavičí hnízdiště jsou přesně taková, jak je znám z prvních let výzkumu. Nenápadná, tichá, pražená sluncem. Kdo nebude vědět, co má v krajině pro nachytání udělat, nenachytá. Kopřivy jsou v ráži, komáři v jejich stínu při zemi právě tak. Repelent se člověk bojí přihodit do auta, aby tam nevybouchl. Červy v krabičce nutno chránit mimo auto ve stínu pod kolem. Od jezu nádherné řeky blaženě huláká dav. A čistící stanice maká i o prázdninách..
Přemýšlím nad řekou, jak ji teď lidi mají rádi, jak její přítomnost vyhovuje. Než přijdou rozlivy z extrémních dešťů. Zevláci po křovích si vůbec nežijí špatně, jak můžu v leženích číst. Nejspíš si taky na dovolenou přilepšují a k regálům i taškám přistupují s rozmyslem.
Trhani. Dospělí slavíci spěchají s pelicháním. O tomto čase krom běžícího scénáře výměny velkých per mění obrys. Proklatě mazaně.
Příroda opravdu činí kroky promyšlené, životaschopné. Ty opačné má na dráze evoluce dávno za sebou. Vyhozené v koši. Letos pohled do pohnízdního pelichání vypovídá ještě o jedné věci – o tom, jak hnízdění vyšlo příznivě. Staří jsou povětšinou ve stejné fázi procesu. Krom tedy slavíků, kteří s napárováním neuspěli, tací za chvíli odletí. Ano, tak to je, s tím žádná sdělení v papíře nepočítají, moje kniha to řekne s důkazy.
Mladí se začínají toulat. Ještě nijak do široka, ale začínají. Pouta se trhají, nikdo nad tím neteskní, velké peří dorostlo na potřebnou velikost. Chutnají plody léta, kterých je všude na okolí dost. Mladí to prostě tak mají.
Od města sletují rorýsi. Ti staří – stejně jak kukačky – mají to „za pár“. Dlouho se u nás neohřáli. Fascinuje mne svět opeřenců, ale protože to tady píšu co chvíli, dnešní sdělení končím.
