Viděl jsem v krajině první mlhu. Až jsem se polekal, copak jsme v horách? Na několika místech jsou chystány letně-podzimní noční odchyty odlétajících ptáků. Nejinak je tomu i na stanovišti Slavičí háj, ale s vysečením ulic se ještě čeká.
Byl jsem posledně podívat se, kolik na stromech špačci nechali třešní. Zůstala jediná a hliníkový žebřík. Není moc radostné v tomto státě mít nějaký majetek a neoplotit jej. Zbudou vám akorát daně. My ale pro zvířata plotit nechceme a nebudeme. Ve třech lidech jsme se dohodli snadno, jsme sobě podobní.
Ale ptáci, ti jsou tam šťastní, a tak polykám hořkou slinu a páčím ústa k úsměvu.
Teď právě vyvádějí pěnice hnědokřídlé (prostředí jim svědčí náramně). Ťuhýčí rodiny krmí. Zelené cvrčilky jsou dávno potichu, ukáží se doufám v sítích. Letěl nad trny otakárek ovocný, doufám, že úspěšně vykladený. Po štírovníku sedali čerství ohniváčci a v slunci upaloval žluťásek čičorečkový. Těch je sice rok od roku méně – kolik jich bývávalo! K jezírku přiletěl na vlhký jíl od rodných osik batolec červený a já přestával počítat. Protože bych musel prohlížet i všechny modrásky a to úkol nelehký. Jak se mi přičítají léta, víc se zastavuji. Ne, že by scházel kyslík do těla, hlava mé kroky brzdí. Hlavně oči, moc se s ní nemažou. Zaměří-li život, nejde se nikam. A nebo popoběhne. To zas, je-li objekt na odletu ještě nedočtený. Mám ta místa moc rád, jsou naše. Každý druh který naleznu, je náš. Náš kamarád.
Výsadby famózně povyrostly, vrbiny zhoustly. Hned koupím výškové nůžky a křoviny začnu hlídat. Nesmí být okolo linií větvoví vyšší než sítě. Chytací strategii podržím loňskou, už se ve výhledu měnit nebude. Chytat se bude v SZ cípu prvního sektoru parku, před rokem se místo u jezírka, v přechodu k loukám, osvědčilo. Striktně bude dodržen playlist i počty sítí. Schéma nočních kontrol, též vybírání. Připravil jsem nově několik úkolů, zejména k slavíkům tmavým, až se objeví. Na to se těším velice. Ti ptáci mohou být z opravdu velké dálky, to mám v chytání rád. Slavíci obecní nic takového nabídnout nemohou a protože se jich severně hranic nikde moc nekroužkuje, nic se o původu nedovíme. Opravdu nevím, co by se muselo stát. A rovněž čekám, kdy přiletí, byť jeden jediný rezatý hnízdič z úvalu Klenice – a i tady vím, že se nedočkám. Z důvodu ovšem jiných.
Napadlo mne krásné slovo a uplatním ho ještě hned teď na závěr vstupu – veletajemný. Ano, přesně takový je ku mne svět slavíků. Oni se vážně snaží.
… a ještě… začíná Šrámkova Sobotka. Veliký svátek českého jazyka.
Buďte zdrávi, půjde-li to.
