Jsem tady čím dál kratší. Přivěsím tedy hrstku vět jen tak postřehových.
Konec měsíce dospěchal nějak dřív, než jsem kalkuloval. Bude červen a my se hotovme na jinou etapu slavičích pobytů doma. Už z května mám pár zápisů o kroužkování mláďat na hnízdech, kroužkují se na šestém až osmém dni, tak započítejte. Pak kropenatá mládež vyskáče z hnízd a vše půjde rychle. Staří je dokrmí a kousíček doprovodí, samec se navrátí ku snědenému stolu kvůli pelichání, samice zpravidla přepeří jinde. Okaté slavičí hlavy posedne už zase nesnášení, vydrží až do nových dubnů, kdy z okrsku poteče zpěv o hledání, k tmavé obloze. Rozmnožovací pud sobectví potlačí, upřednostní potřebu produkovat, vypravit geny do života. A jsme doprovázením k nim docela dokola. Jak rozkvetou akáty, je toto zamyšlení čerstvě za dveřmi. Buší do nich s otázkou – jestli slyším, jestli jsem se už vzpamatoval z okouzlení příletovým jarem, z euforie luštěných kroužků, které se vrátily z Afriky zpátky či někam vedle.
Nedělám teď jiného, než dodržuji diktát pracovního diáře a hned poté odjezdy mezi větve. Posedl jsem výzkumem nevyhnutelně tvrdě. Protože vidím a uvědomuji si, jak vydřená odpověď čerstvě hned staví zadání další a tlačí rukama neklidnýma, abych pospíchal dál. Vědecky by šlo napsat, že experiment střídá jiný. Já ale napíšu spíš, že skvělému dobrodružství poznávání neumím odolat. Všímám si – časem přitlačen – jak slavičí rok Česka má obrazy sledu kamenného.
Jak postup galerií zbrzďují ze všech sil oči i srdce. Nad kompozicí, nejspíše neskutečnou.
Nezbývá, než opouštět týdny uplynulé a snažit se uchvátit času co nejvíc současného. Proto mé mizení od vrátek do krajiny. Až bude jinak, zase tu kliku najdu. To až prázdniny přejdou do školních tříd pouze vzpomínkami na displejích kapesních telefonů. Potom také já vzpomínky zabalím, jako ten docela poslední. Stanu se pověřencem z frekventované hlášky – tím, který zhasne.
