Je to tu po roce zas. Jak se první dekáda máje přelomí v půli, raději ke křoví ani nechodit. Poctiví zpěváci zanikají v lomozu outsiderů, člověk se vydá za hlasem a než se nad motyčkou rozkročí, už aby balil a postoupil za zpěvem dál. Zpívá teď snad každá příhodná větev, hlava jde z toho do kolen.
A nechytí se kale nic. Ovšem, když už se některého dostat pod klobouček podaří, stojí to za to. Každý trošičku jinak, ale všichni jsou podivní. Otrhaní, drobní, invalidní, nesmělí, v ruce odevzdaní, mladí. Měření jsou natolik jiná – nezapadající, že ptačí břicho rozfukuji klidně i třikrát pro jistotu. Dávno jsem u slavíků obecných na tento čas upozorňoval a je i nejpočetnějším – co do zasílaných nahrávek k posouzení. Lidé se nyní nad slavíky diví.
Byl jsem dnes při práci zastávkou v pískovně, že projdu hnízdiště a hned zase zmizím. Kdyby se od hor nepřihnaly mraky, mrhal bych časem tam do večera. Možná jsem pořídil i nejdrobnějšího mistra celého výzkumu. Z fotky se mnoho nepozná, ale byl opravdu krátký. Výškou i délkou. Pokrácený byl také zpěvem – to jsou přesně ti břídilové z nahrávek.
Období potrvá do půlky měsíce, pak začnou aktivity vadnout. To už se začnou líhnout první mláďata a hnízdiště zmlknou docela. Tu a tam snad ještě slyšet nápěvy zoufajících, než právě tuto skupinu dohoní první veliké pelichání. Začíná daleko dřív než se v grafech dočítáme a jsou to také tito ptáci, co první vyrazí k jihu. „Pohnízdní pelichání“ si tato skupina slavíků připsat nemůže. Pelichali, ale ne po hnízdění.
