Chystal jsem se do nejvýchodnější části zájmového celku, k Humprechtu. Tedy až za něj. Dřívější kontrola výsledek nepřinesla, pátého května už by mělo být všude jasno. Přes Sobotku dál už se slavíci nedostávají, tady prochází hranice. A řeknu hned, zpravodaj mne včera informoval o zpěvu z toho místa. Jedu na polojisto.
Odchyt je přílepkem jiné aktivity, ale kontrola, letos poslední, potřeba byla. Stojím na parkovišti před koupalištěm, uši si užívají a hned i oči. Slavíky totiž vidím v páru poprvé, co sem jezdím. Do sklopky se hrne on, ji už tak nechytím. Síť věším do průjezdu k řepce (jak vidím řepku, mám z toho depku), zem ztvrdlá na kámen. Je to takové líčení – nelíčení, jakmile foukne, lehne si do spadaných jehněd topolů. Vypínám totiž sítě pouze na rychlokotvu – v ose, což se při nejistém zabodnutí nemusí vyplatit. Slavíky bych ale potřeboval oba, když už jsem je takto objevil.
Vyšlo to, už je v síti i ona a rozkroužkovaný sameček míří do pytlíku. Ona má přednost, on počká. Je loňský, ona starší. Hodí se mi mít pár takto báječně pohromadě kvůli znakům. Pouštím je s kroužky stvrzujícími známost.
Na hranici rozšíření se hodí mít slavíky pod čísly. Dějí se zde zajímavé pohyby. Samci tu totiž bývají mladí „odněkud“ (z nedaleka) a příštího jara nemusí být.
Odjíždí se mi z úkolu – skromně řečeno – fantasticky.
