Úplně jsem už zapomněl žasnout a musím s tím něco dělat. Přicházelo mi jako samozřejmost, že se slavíci dokáží vracet do předchozích míst výskytu a já si to ověřuji na kroužcích. To musí okamžitě skončit – lépe řečeno – skončilo to dneškem, kdy jsem u splavu potvrdil odchytem dalšího mistra na svém místě. A před pár dny další a jiné.
Dnes už jsem večer u rybníka znovu skládal poklonu před ošuntělým kroužkem na slavičí dlouhé nožce. Oni se opravdu dokáží vracet! Jak je to možné? V předchozím květnu jej kroužkujete a on je doma zas!
Co se děje, když pták prvně vidí po roce známá místa? Nevím, co prožívají. Jestli třeba z nedaleka vyhrknou zpěvem, nebo jen tiše spadnou do poctivě zapamatovaných míst. Kolik ještě potřebuji sebrat důkazů? Už klidně žádné. Mám jich tolik, že by stačily na knihy dvě. A přeci tam chodím, jako dneska. Poznám zpravidla, jaký slavík v místě je. Zda známý, nebo neznámý. A poznají i oni mne, pokud jsme se již předtím potkali. Vracejí se jistě i mnozí bez kroužků domů, těm to ale dokázat nemohu.
Budu už zase poctivě obdivovat, jak bývalo v minulém století, a budu na ně myslet už za chvíli, jak půjdu spát.
