Už to začíná

Žádné komentáře u textu s názvem Už to začíná

Včera navečer zazpíval poprvé kos. Pouštět si ptačí hlasy na internetu není vůbec špatné, ale mít možnost stoupnout si v nezmrzlém večeru února na práh, zaposlouchat se i zadívat, to nic nenahradí. Kosové jsou jiní než slavíci, koukají být při obhajobě vidět, slavíci vzácně.

V afrických zimovištích už se testují křídla, bude to znovu rychlé a po jistotě. U starších, zcestovalých. Mladí, kalendářně dvouletí, ti budou improvizovat a pak se i může stát, že jeden mířící na Bílinsko skončí v Jeseníkách. Za rok už takovou hloupost neudělá.

Výzkumy jsou to, co platí, co posbíráno. Neznají ovšem objemy omylů, ztrát ptačích životů někde v ústraních, nezapsaných. Naše data jsou ze všeho nejvíc směšně neúplná, a přeci je dobré s nimi nakládat, schraňovat je. Ne vše, ne mnoho, ale přeci jen alespoň něco o životě ptáků víme. O slavících. Na druhou stranu – kdyby vše bylo snadné, rychlé, dočerpané – co bychom za pár let dělali? Říká se mi to oprávněně, má „hledačská“ pouť je už dlouhá. Moc dobře přitom vím o slabých místech výzkumu, v některých tématech drhnu poctivě. Stejně jak ve škole, kdy jsem nerozuměl slovním úlohám a bál se, jak tohle skončí. Skončilo „nějak“, život se tomu zasmál a pospíchal dál. Dnes podle podobných šablon občas i postupuji, všechno je ovšem přátelštější, předvysvětlené, poutavé. Co víc? Jsem sobě i tím zadavatelem. Ano, otázky formulovat dovedu obratně. Téma mne dotlačilo a já se konečně (naprosto naopak) nad úkoly raduji. Současně mi to ovšem velmi rozhodně říká, jak nevím k mnohému moc. Učí pokoře. Nikdy nebudu spokojený, to už je jasné po ušlých devětatřiceti letech. A léto čtyřicáté to nespraví. Slavíci zase přiletí, zaprovokují nadržené závity v hlavě a odletí. Stromům se pod kůrou přikreslí letokruh, ve Slavičím háji přibude větví. Alespoň doufám, protože i tady jsem v odhadu tehdy chyboval. Vůbec jsem sázení keřů nerozuměl – to až příležitost představy opravila a mlátí mne jimi přes hlavu. Jak ona učitelka za nedopsaný úkol tenkrát v dáli. Kdo měl ty hlouposti stíhat, když venku kolem strouhy bylo tak krásně. Co je dnes víc? Alespoň tohle už naštěstí vím.

Vůbec jsem netušil, po jaké cestě jednou půjdu, což řada spolužáků měla už zcela jinak. I já bych dneska už věděl – a kdyby to nemohla z důvodu neznámého být skvělá příroda, byla by to určitě psychologie. Disciplíny tolik neskutečné, rozvíjející.

Kos na třešni notoval dlouho a jde mu o hodně. Z budoucí „možnápartnerky“ se pod švestkou válí peří, vítr jím povívá v tichém zvířecím smutku a on už ví, že musí „zabrat“ a naději upřít jinam. Ještě je čas, je hodně času. On krahujce včas viděl a jeho se „dvojková sezóna“ týká. Zatím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.