Úspěšnější dobře vědí, že pokud realizovaná představa nezačala nebo přestala nést ovoce, třeba z vlaku vyskočit a nejlíp ještě toho dne v nádraží chytit jiný. A dál si bedlivě hlídat, zda vložený čas se ještě rentuje, vždyť kolejí je kolem, a nové někdo jistě i položí. To je životaschopné, dopředu-jdoucí, efektivní a rozumné.
Nejsem snad přespříliš nerozumným, ale já z toho vlaku, přistaveného po roce osmdesát na jedno nádraží, vyskočit nedovedl a to ani ve chvílích, kdy v polích docela trčel, došla mu pára. Kličky dveří šly otevřít tehdy snadno a u návěstí při červené tak lidé činili, spěchali zhodnocovat vyšetřený čas. Jezdil jsem z průmyslovky, po lidech koukal a rozhodoval se, jestli bych taky „neměl“. Dveřmi třídy 2 se odlévalo při málem pravidelném zabrždění v Lipkách čím dál víc lidí (okoukali to rychle) a já, když už jsem odvahu jedenkrát konečně měl, vlak se rozjížděl. Proto, když vybral jsem si za úkol ornitologický slavíka, už jsem po dveřích nikde nekoukal. A šly roky omamné, času hodně, pak jízda přidrhla až zastavila. Chytal jsem už jenom lopatou maltu, co z míchačky předávkováním uplivávala a pojivo bylo drahé. Slavík výskal u mlýna vedle a já čas nenašel. Pak už ztichl a kdo by se hledal v kopřivovišti s hnízdem (vzal jsem co bolhoj). Pak už jsem slyšel jen od ptáků naříkání, když od koček omladinu dál odváděli. Další rok podobně a já i pak později v dozvucích elán neviděl. A pak se vlak před tím návěstidlem, se mnou – nevystoupeným, zase rozjel. Prosupěl nádražím a vážně nebere ni všechna následující.
Chodím tudy i dnes a krásnou shodou okolností i za slavíky. Ten semafor tam je a já na něj moc dobře vím, že ví. Vlaky už u něj staví pramálo, doba je svižnější a dveře by lidem stejně otevřít nešly. Ale on si to pamatuje, vím, že to ví.
Roky okolo proletěly, hodně se změnilo, ale my tam nedávno slavíky filmovali. A jen malý kousek od semaforu pili kolikáté kafe. Neřekl jsem k němu nic, on mlčel taky. Vím ale, že vypadal spokojeně. Fungujeme oba dál.
Na jaře roznesu kolem Klenice sklopky po čtyřicáté. Mluvím teď o létech tak nějak víc i tady, nejde o vytahování nad časovou vytrvalostí, svádí mne bilancování. Ony za ten čas výsledky – upřímně – zas tak neodpovídají, v zaměstnání by mne s takovým nasazením ve zkušební době hned vylili. Já ale uslyšel krajinu, jak hned po začátku napomíná, abych své kroky po jejím hřbetě setsakra korigoval. Že takhle se, v prostředí vymláceném, žádného klásku paběrkem neukáže a zrna, že nesklidím. Ten její hlas jsem znal z dětství, naposledy, když dala mi přes hubu a sebrala prak. Neprotestoval jsem ani teď a zvolnil okamžitě. A kroky začaly těžknout pod nákladem. Toť málem celé, zůstalo tak dodnes a už nezmění. Protože, přestože váhou nabírám i pod přílivem poznatků, rozhodně obor neovládám. Na druhou stranu – přicházejí momenty, kdy pro knihu budoucí objevíte problém českého pojetí ptačího křídla, který ani po konzultacích nemá spolehlivého řešení. Nikomu nevadil a vadit nebude dál, protože ve výsledku i já stanu pro výklad „nedovyjádřeným-obcházejícím“. Cimrmanovské uchopení nesrovnalosti, však jediné možné. A opět se ukázalo, kolik poctivým hledáním a navracením se k zadání lze získat prostoru k seberealizaci. Vždyť, kolik knih nese slavičích chyb, i tituly značně velebené. Pro určování i k zábavě. Tam zeje bodový depot pro moji tiskovinu, čtenáři k osvojení. Zmíněné dít se však může pouze zásluhou neumění tenkrát otevřenými dveřmi za, v čase výhodnějším, seskočit.
Tak buďte zdrávi.
