Krajinou tichého vyčkávání

Žádné komentáře u textu s názvem Krajinou tichého vyčkávání

Vážení příchozí,

Blogy z prostoru mizí jak do kanálů první poslední sníh, neměl bych být „dinosaurem“ ani já, odchod jsem však odložil do času, než vyprovodím do života knihu. Placená reklama jí může být ku prospěchu, rok 22 ještě půjdeme. Zanikají jiná má dopisování, poslední letošní najdete v ECHO novinách Mnichova Hradiště a je o železe.

Redukuji mnohé. Co zůstane či ještě nastoupá? Specializace na slavíky. Úkoly jsem sobě vystavěl za roky z nejobtížnějších, míří do prostoru, kde se ještě moc neví. K nocím a letně-nočním chytáním odlétajících ptáků. Snad nepřestřelím, když řeknu, že v zmíněném tématu je na husto přezáhadováno a momenty tuším vzrušující. Tam tedy nainvestuji sezónu čtyřicátou.

Úkoly a úkolování mi nikdy nešly, svobodomyslnost mne přečasto od nich držela stranou. No a dnes? Zadávám je sobě sám bez příkazů. Už tedy takové nedopisuji na poslední chvíli v zákleku u mísy školní toalety od spolužačky Růži s chybami, aby tam „aspoň něco bylo“ – naopak, klepu se na řešení jak pověstný žebrák na lívanec. Mám v hlavě rozchystáno a tuším, že poznatky nové mohou úsečky myšlenek za přispění štěstí pospojovat. Pak už jen vnímáte příměrem rozsvěcujícího se města navečer, jak mrštné křivky pod zmrzačenou tmou postupují k výsledku. To už jsem zažil a chci zažívat víc.

Nadpis blogu si všímá onoho pracovního stolu, kde k pokusům dochází. Ta krajina je ztišená, ale ti, kdo ji znají, ví, že to je před bouří. Odhrnu-li spadanost v našem parku, už ji tam vidím. Chystání se. I ti ptáci se za novým rokem pak otočí a budou přemýšlet o návratu. Krajina prožije svátek, který jí připíchli lidé do klopy, nejdůležitější. Skončí starý rok a začne nový. Slunce stane na jeho prahu odvážnějším, a o to kolem jde. Já bych v čase měl být už nachystán mentálně i po stránce technické, abych minutu z příležitosti nepromarnil.

Abyste udrželi chuť přicházet, měli byste se čas od času něco dozvědět. Ve vteřince ohlédnutí pozvedám tedy úspěch sezóny dobíhající, ten z ústředních. Jde o prožité setkání nejspíše s českým slavíkem tmavým za jeho pelichání před odletem. Fotomateriál přesně zapadl do mezery, kterou jsem v kusých postřezích měl a posunul hledání nejméně o deset pražců vpřed. Ptáka jsem později ale nepodchytil, k dalším poskokům nedošlo. Když šance proběhla – jak to bývá – dostavila se pokora. Že chtěl bych příliš, a rád že mám být za štěstí při začátku. Vždyť koukal jsem na obraz jako blázen! A jestli pomohla náhoda v tom, že jsem omylem vřadil do přehrávky zpěv tmavého slavíka – dvojhláska? Těžko říct. Na každý pád jsem si vzniklé uvědomil až nad poskakující sklopkou. Produkci jsem totiž pozornost předtím nevěnoval. Tato všelijaká „kdyby“ v bádání jsou zlatinkami na rýžovnici při dně nádherné Otavy. Vím o těch chvílích, že mohou přijít. Že život kolem podobných někdy proklopýtá, a že pak záleží právě na zmíněném štěstí, kterak se pro den vyspalo.

Rok se ubírá k horizontu, za který nikdy nevidíme. Některé konstanty je možné očekávat, ostatní bude na nás. I na tom štěstí. Zažil jsem po čase posledně milý večer s televizí. Dávali prezidenta – toho posledního, co jsme mohli mít v úctě. A dnes jsem před chvílí doslechl Miloně Čepelku hostem u stolečku. Infekce z Číny navíc dostává přes držku, ne rozhodně přispěním odpovědných, víc v očekávaném vlnění. Buďme tedy pozvednuti v hlavách a nebojme se.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.