Už bych byl vyvěsil ony slavíky tmavé z upoutávky, ty jsou historičtí, nikam nám neutečou. Nabízím znovu zahradu, protože jsem dal posledně fotku jiného králíčka, ti jsou vzácnější na průtahu, tak abych se nechoval prolhaně. Tak tedy králíček obecný.
Jejich kroužkování je zážitkem, protože – už samotná hmotnost – však se podívejte.
Jsou nádherní a cestují k moři. Pomalu, ale jistě. Pořídil jsem kontrolní odchyt z předchozího dne, takže opravdu úplně nespěchají. Zažil jsem je mnohokrát v horách, kdy spěchali víc. Táhli i v noci. Když pro vichr nemohli přeletět a shodil je opakovaně k zemi, přeskákali úsek po obřích keřích borůvek. Jak by si je člověk za to neměl oblíbit! Hodně se jich zabije o okna, to je problém.
Pak tu jsou brhlíci. Podezírám je, že také cestují. Kdybych nekroužkoval, tvrdit bych si to netroufl. Kdo je nezná, takto vypadají..
A přidám ještě jednu z foťáku. Pořídil jsem ji docela pro jiné účely, ale aby blog v pauze nebyl jen o peří – všechny barvy železa.
Přesně takovouto kombinaci měla obloha v roce 2000. Jel jsem z kroužkování výrů a pruh těch barev letěl krajinou. Spadla Semtinská lípa a já vzpomněl Šrámka. Všechno bylo pryč. A jak to tak u nás chodí – byli u ní lidé o slzách zatímco jiný řezal plátky pilou a za dvacku jal se historii prodávat. Věděl jsem, že tu barvu znám od železa, obloha někdy opravdu stejnou přivleče. Pak je průšvih najisto. S železem to je jinak, dokonce voní. Ano, některá letitá železa ve výhni voní. Zvláště ta z kostelů, při žíhání.
Od výhně přešel jsem k plechu a na stroji výstřih zakroužil do tubusu. V nedalekém městě se bude „stavět na nohy“ kámen od sochaře. S letopočtem v mědi nad listinami. Taková práce je krásná podobně, člověk se dílečkem ukládá k tomu. Kdysi, město jiné, mělo na víčku vytepaný znak. Do zdi školy, kam vláčíval jsem tašku z barvené vepřovice. Tady nyní budeme muset schránku zapájet cínem, aby prostředí uvnitř stalo neměnné po staletí. Hezká chvilička..
