Název z nadpisu se pro kosa černého neujal. Pořád o něm ale platí zvláštní rozpolcenost, ti lesní (původní) táhnou každého podzimu do Středomoří, ti z měst většinou nikam. A teď je čas jejich tahu, pohyb je krásně vidět. Také samozřejmě v sítích – a klidně v zahradě. Chytají se mladí obou pohlaví a tu a tam i staré samice. Mohou být mezi mladými i někteří z města, kteří odletí též. Proč se nechytají adulti častěji, napíšu rovněž až na papír, je to pro slavíky stejné.
Kosové letí hlavně v noci, přes den hledají potravní zdroje, kde se ptáků pak setkává klidně i deset. Místní starý kos se může pominout, kroužek na noze zašedlý, místo je jeho. Potravy v zahradě ale pro každého letos hromada, jídelna funguje. A v sítích se obměňují. Odlétají s kroužky a každému dvojnásob domlouvám, ať dá u moře pozor. Hned v několika zemích se do nich střílí aktivně. Též do drozdů zpěvných a svezou se s nimi drozdi ostatní. Z karet hlášení zahraničních zástihů to je zřejmé. Nám také obírají třešně nad kovárnou, nikdy bych je za to však nezabíjel.
Jsou ale plašani a v síti při vyplétání někteří ječí. Prospěšné to není, nic s tím však nenadělám. Hned jak nad loukou zamíří ke mlýnu, je po křiku. Uznávám – nemohli vědět, že za chvilku odletí. O život mají strach.
To králíčci, kterých se den ode dne chytá víc a víc, ti nijak nekřičí. Dívají se co bude a vyčkávají.
I u nich převažují letošní ptáci zcela jasně. A já se při pohledech na jejich záda během odlétání táži zahrady: „Kde se tak mohli každý jeden narodit?“ Jsou z dálek pořádných, nebo jen z jehličí skalních měst tady nad námi? Našel bych čas, mám ho pro ptactvo vždycky. Našel bych, a kdyby mne pozval kdekterý na moment, ve kterém se sourozenci opouští hnízdo, krátkým obrazovým zábleskem, sedl bych pod třešeň na lavici a díval se, dokud by obrázek šel. Pak bych – jak často děje se i tak – zamumlal slova obdivu, srdce zas uslyšel mlátit a děkoval k hlavnímu městu, že dalo výjimku k natahování sítí. K přiblížení se peří na dosah.
