O posledních vagónech a bezzubém slunci

Žádné komentáře u textu s názvem O posledních vagónech a bezzubém slunci

Dnešní nocí se táhlo, alespoň u slavíků. Nejspíše opravdu dotahovalo. Kdybych seděl doma, nic bych k tématu nevěděl, protože jsem se přičinil, vím. Ještě je dobré políčit si, ještě se vyplatí nehbité soukání do spacáku. Ještě je pořád v co doufat.

Měsíc byl pořádně ostrý a obloha po hvězdách kropenatá. Přemýšlel jsem nad ní po setmění natolik intenzivně, až jsem nástup do šichty zaspal. Ještě že režim předešlých týdnů tělo vytrénoval do změněných podmínek a zatím funguje. Noční hodina sem – hodina tam, o nic se nepřišlo. A přeci v druhé noční kontrole je na síti objekt. Opatrně jej ze správné strany podcházím a můžu slavit. Podle toho, jak tlačí v dlani, jde o slavíka tmavého. Hned po rozednění k němu na větev přibyli soudruzi a překvapení se narodilo.

Vím ale dobře, že brzy vše skončí – s létem, jež rukou zemdlenou masíruje si nohy. A slunce síly nepřidá.

Rákosníci jsou po cestě nejméně o pořádný kus dál, chytil se jeden velký, dva obecní a k nim jeden proužkovaný. A mladý ťuhýk, těch se pochytá v rámci projektu dost. Pak už jen osychala rosa, sršni se vydali k pokousanému jasanovému semenáčku olizovat mízu, dokvétá vše, čemu léto slíbilo barvy.

Jak se však ukáží první ocúny, bude po ptákách.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.