Jestli má být zvolen děj v mém zaměření nejúchvatnější – pak to jsou chvíle letního tahu slavíků. Nakazil jsem se už tehdy v horách (Rýchory, Labská, ČHS), co to ale je proti nočnímu chytání po nížinách, proti Slavičímu háji! Když přijde noc jako dnešní, hlava toho nechce s rozedněním nechat. Hrušeň v čele listnaté flotily našeho parku hýří barvami po pytlících, v nichž k přestávce doveslovávají slavičí křídla. Jeden za druhým se přijde ukázat za prstýnek. Když koukám na obraz plný šňůrek, napadá mne – odkud odevšad se ti ptáci mohli sejít. A pak se po nich už dívám jak odlétají, než večer z kotliny vypadnou nadobro.
Byly na rakytnících nádherně zralé plody a bylo jich letos dost. Ta zvláštní chuť (nedá se jich vzít mnoho) mi voní po slavičím odlétání, nebo prolétání, kdo ví. Špačků však najednou bylo – jak v sedle Červenohorském a pichlavé větve jsou málem dohola. Mnozí brali příležitostně i koupel v jezírku, zbytného peří plná hladina. Rakytník v háji.
Tolik ťuhýků, co včera odpoledne, jsem spolu nikdy v životě neviděl. Seděli úplně všude. Louky jsou v květu a zejména ve vzduchu neobratné figurky páteříčků jsou pozvánkou doširoka. Však také ku konci dne to byl samý ťuhýk, i v rychle natažené síti na můstku.
První, kdo v noci přeletěl k produkci, byla slípka zelenonohá. Už jsem si na jejich zájem zvykl, tahle však o centimetry minula síť. Kousíček od pódia usedl v noci slavík uherský přímo do pěšinky. Viděl však moji čelovku dřív než já jeho a tak se zvedl k přemístění. Baví mne být součástí tahu, vzduch je kolem plný taktiky.
Chytil se netopýr nepozorný, tentokrát ušatý. A málem mne cvakl. Ucukl jsem jen tak tak. Hvězdy se honily oblohou a hromadně umíraly, v letu. Večer byl z unikátních pro tento čas – zcela bez mlhy. Až se tam za pár hodin pod těžkou závislostí vrátím, rakytník bude průhledný, protože ptákům posloužil. Tak to má být.
A zlá zpráva na konec – nefotil jsem ani dnes, polepším se.
