Užijí si v párech májových nocí a já abych zpětně hledal pravdu. Dvacka pytlíků visí po rozednění na hrušni která si dávno zvykla, kdo je uvnitř, neví se. Zasmyčkovány byly v šeru a kvapu, lovím v každém z nich v zvláštním napětí. Není to žádná „Karlovarská losovačka“, kde lovený objekt je známý předem, tady opravdu od narezlého peří mohlo skončit cokoli. V tom je kroužkování po noci jedinečné.
Většinou tužka ukotvuje obvyklosti, pak ale oči zastaví exot, s kterým se musí opravdu pomalu. Nejde o slavíky tmavé, kteří v tuto dobu báječně tu a tam doprovodí seznam pochytanců, jde o potomky smíšených manželství všemožných podob. Zpětní kříženci budou nejčastější a ptáci to jsou opravdu roztodivní. Vše by definitivně řešila laboratoř, ale já v současném stavu chci sázet na schopnosti a zkušenost. Naučit se je „dávat“. Tady jednoho takového „unikáta“ máme.
Zkraje jsem myslel, že dlaň vynáší zpod smyčky slavíka tmavého. Vůbec ne. Tím byl tak možná jeho děd či babka.
Je to vzrušující chytání a teprve četnost studijního materiálu nabízí rozhled a srovnávání. Kdybych do hnízda, před pár měsíci někde vystavěném, viděl a krmícím oběma nastavil zrcátka, nemusel bych tady mordovat hlavu. Možná by to pak ale byla docela nuda.
U zpětného křížení postupně zjevem zaniká jeden z (odlišných) rodičů, mláďata mláďat směřují splynout ve slavíka tmavého či obecného. A my na to čučíme z pobřeží evoluce.
