Čtyři měsíce českého roku nejsou jen slavičí, jsou i moje. Dávno vím, co po čem přijde, jak dlouho ono či to bude trvat. Hnízdiště dopisují poslední věty příběhů a já jejich tužky slyším.
Takto připravený, stál jsem dnes před místem, které se jako mnoho jiných v okolí jmenuje Horka. Drobný lesík, zjara plný slavíků. Může za to dokonalý poměr až vyváženost mezi povahou stromů, křovin a bylinného podrostu. Les patří k světlým a dnes mnohde v něm rozkvétají zvonky kopřivolisté. Je totiž lesní léto.
Chytat už chodím s plánem v hlavě, dávno mi nejde o pouhé věšení čísel na slavíky. Druhý zápisník je k postřehům, foťák řadu let povinnou výbavou. Sítě a sklopky s příslušenstvím.
Blížila se druhá popolední, zkrocené slunce začínalo zlobit. Osmkrát kladu a jednou vypínám, pak už variantu chodím kontrolou. Budu-li úspěšný, dozvím se příběhy hnízdních okrsků. Pak už jen žasnu, jak i ta nejlepší síť může selhávat, sklopky ale spolehlivost mají v popisu práce. A přeci to nakonec dopadlo půl na půl, čtyřikrát se příjemně měřilo a čerstvý letní sběr zapisoval.
Slavíka z paseky už letos nepřečtu, tolik trpělivosti se mnou neměl. Slavice ovšem pořídil jsem hned tři a všechny letité. A mladičkého z potomků jedné z nich, co skočil do sítě z ptačího zobu. Den dva bude z hnízda, ale křídla se snaží prohánět, což mi nakonec čile předvedl. Kdepak, slavíci jsou borci.
A to jsem se ještě nezmínil o jedné z partnerek, kterou zpěvák v čase intimity pořádně pocuchal.
A ještě o jiné, která hnízděním málem přišla o život. Bylo to o fous, tedy o ocas. Deset per vytržených, dvě zbylá přecvaklá zuby.
Jediná z nich však ještě nepelichala, což zítra už nemusí platit.
Nemohu pobývat v terénu pořád, ale zvládl bych to a nudou netrpěl. Baví mne čím dál víc moje druhá práce s pobytem v přírodě. Hledání souvislostí v ptačích vystupováních, bádání v nepoznaném.
