Píseň starého nádraží

Žádné komentáře u textu s názvem Píseň starého nádraží

Přišel jsem pozdě, ale ještě jsem jednu uslyšel. Řekl jsem si o ni přehrávkou a byla už hodně ošizená. Měl jsem být zjara poctivější a monitorovat kolejištěm dál.

Dříve tu voněly staleté lípy, ještě vlastně nedávno, kdy delegace perónní vítala delegaci vlečenou lokomotivou, projíždějící. To už ale nikoho nezajímaly, protože stromy v těchto končinách nikoho nezajímají, a tak se ani později nikterý proti odchodu symbolů státnosti nepostavil. Voní tu jedna menší, přikrčená, vůně je též poctivě lipová, nasládle léčivá. Jakmile odejdu z jejího dosahu, pere do nosu dehet dubových pražců. Je celkem léto, tedy teplo.

Na slavíka chystám síť do proluky u plotu. A sotva jsem odstoupil k dálkovému ovladači, už se síť zachvěla. Chytil se juvenil, jdeme spolu stranou vybrat kroužek a snad přijde i zpěvák ústřední.

Za chvíli opravdu přišel, je už samozřejmě rozpelichaný, ale bojovný stále.

Před rokem byl mladý jako jeho syn teď.

Pouštím jej nad kolejemi a dívám se, jak na větvi porovnává peří obnošeného kabátu. Poštolky kolem betonové válcové dominanty větrají křídla, balím náčiní a otáčím k domovu. Příští rok na místo za nádražím dám větší pozor.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *