Český slavičí rok má řadu obrazů. Začátek června nabízí krom jiného i chabé zpěvy po krajinách, produkované zoufalci. V naprosté většině mladí loňští ptáci v hnízdění neúspěšní, se šrámy z prohraných bitev, musí vyčkat až hlava vychladne a hormony zklidní.
Zpívají často z velmi netradičních míst, chytat pro kroužkování nejdou, protože jsou v pohybu. A přeci jsem si na takové dva umělce u náhonu hned sobě na doslech nalíčil v naději, že třeba budu míst štěstí.
Hodina je pryč, lidé táhnou k jezeru s rozpálenou kůží psů i schránek vlastních. Pobídka u sklopky už na samečky nefunguje, chytí se spíše samičky. A přeci jsem v křeči ji pod keřem na dálku spustil. V první kontrole byl pod síťkou a bylo to milé. Dost jsem se naseděl na zábradlí mostu přes bystřinný náhon na to, abych si připravil poctivý kus možné radosti. Byl její čas. Tip na dvouletého samozřejmě vyšel, kabátek otřískaný, jak touha pořádně bolela. Bylo mi ho líto. Slavíci se rvát umí, zažil jsem s nimi dost.
Dostal kroužek, míru pod křídlo jak nějaký teploměr a odletěl pokračovat. Sbalil jsem náčiní a šel za jezero. Ani tam mne štěstí neopustilo, dvakrát jsem bodoval. Oba zajímaví – jak jinak, na tak poutavé cestě.
