Už tedy přidejme do kroku i my, nebo nám ten báječný čas zimních těšení zamává křídly. Psal jsem sice posledně, že jenom šílenec by teď chytal, jiného ale nezbývá, než se s tím popasovat. Vždyť naučit tajemstvím je směrem k nám přichystána každičká vteřina! I ty, v kterých nad náčiním v pohotovostní poloze jen lamentujeme. Slavíkům se od tepla rozpadají skořápky a vyživovací povinnost stojí ve dveřích. V kopřivách.
Šel jsem do toho zase s vědomím, že za chvíli, co po práci vznikla, úspěch nebude.
Znovu jsem v místě, kde se posledně nedařilo nic. Návštěvou přetichou – však málo platné. Nakonec chyceno alespoň způli, z té – biometrií potřebnější. A pod druhou síťkou červenka! Kdo by ji tady čekal. Tak aspoň oči zakusí jiného peří a zaurčují si jinak.
Ornitologie je velekrásná možnost a kroužkování korunou všeho. A přestože dnes máme přibližovací optiku ve vysokém luxusu téměř neskutečnou, teprve s kleštěmi jsme peří na dotek. To řeknu zítra v Slavičím háji delegaci vědychtivých zájemců, kterou mladí lektoři přivedou. Park je i pro ně.
Já jsem se zastavil v tom, z práce odjíždění, ještě u studánky na Horách, nad Rohatskem.
Slavík tam zpívá od jara (hlášeného jej mám), hnízdiště je vedeno v seznamu lokalit. Způsob odchycení zpěvákova protějšku mi znovu vytmavil, že učit se musím dál. Že stavy nečekané každý z pokusů – jak onu pověstnou maršálskou hůl zelené torničky – má. Oproti první, tato samička je starší, biometricky těší mé myšlenky ještě o něco víc. Zpěvák vše sledoval, tak můžu nejspíš hned balit. A přeci houževnatost nad úvahou hned mávla rukou a moc dobře ví, že pokus nekončí. Den však pomalu ano. Slavík je zkušený, zpěvu hodnotného, poznat jde z úryvků, které přeci jen občas k studánce ještě sešle. Síť visí nad cestičkou, prosím příchozí, aby se překážce vyhnuli. A přeci by soumračnost mohla ještě úspěchu dopřát. Kombinuji nápady, sedím u pramene ve vyřezávané lavici, hmyzí hotýlek – pojatý podobně, si po svém upravují lesní mravenci. Mohu prohlížet jejich večerní pracovní nasazení. To já se, na rozdíl od nich, už flákám.
Nemožné, stalo se skutkem a zpěvák přeci jen rozhodl proletět okolo zdroje, který na chvilku znovu uměle prozpěvuje. Dělat to neměl, protože staré sítě z Anglie z umění a neviditelnosti ničeho neztratily a už pro něho jdu. Je jedním z nádherných. Širokých per, v koncích bělavě melýrovaných.
Dosud neznačený, potřebný.
Povezu tedy na papíře zapsaný už zase kompletní pár, jak míval jsem dřív, v začátcích. Spousta času bývala, i stejné vytrvalosti.
V místě je rozprostřen příběh slavičí knížky listy několika. I s tou studánkou, co se mi od ní už zase nechce. Oblaka jsou tady přeci jen blíž, než jinde v kraji, slunce si po květech jehlice o létech užije zas prima dnů. Psal bych hned znovu a příběhy rozkošatil – spisovatelsky obhajitelné. Takovou moc má příroda místní v každičkém roku nakročení. A nám ten slavičí, krutě už zrychluje krok.
