Že tu nic není? Ono taky vyrazit monitorovat po poledni je hloupost obzvláště, kdy dorazil místo dopoledního ohřátého, ledový vítr. A fučí. Mám strach o jediné, že neuslyším odezvu, kdyby tu byl. Produkce moje slyšet bude, jdu s větrem v zádech. Zůstaňte se mnou chvíli a buďte účastníky.
Je tradičně ohromující, kolik o těchto průzkumech zpod noh vyletí bekasin i déle v místě sedících sluček. Nejsou tolik vzadu v laguně, nejvíc vždy v přechodu louky v mokřad. Pobytových stop v podobě trusu je na zmáchané trávě, jak když lakýra slítne ze štaflí. Nechci je chytat, zastávkové místo by vysláblo a mně jde víc o modráčky. Jeřábi letí koridorem dál, tah při ptačí dálnici dávno začal. Žantovská pole.. Hnízdili tu vodouši rudonozí a chodil sem Alfréd Hořice. To vše si uvědomuji s dalšími kroky v pohupu. Ano, močály tu byly odjakživa a stará obchodní stezka k Lužici vedla po hatích. Není to úplně z Krále Šumavy, ale slušně tu zahučet lze. Chytám-li do sítí, musí přijít ke slovu přídatné díly stavěcích tyčí.
Nezlobím se, že kdosi zatarasil panelku ohromným trámem a pražci z betonu, že parkovat musím v kraji. Vozí sem totiž někteří hromady dlaždic a tak… Škoda, že místo nepoznali víc než jen touto prasáckou návštěvou. Ale jinak, jinak už samá pozitiva, slovy klasika. Sahám zmateně pod větrovku, jestli jsem ve chvatu nenechal doma srdce. Budu ho potřebovat dnes nejspíš nad ostatní. Vercajk neberu, nevypadá to ještě. Kdybych modrého slavíka vyhrál, rád se po betonech vrátím.
Vítr mne tříská, pak ale odtahuje. A mohu doutnat. Nikdy jindy než po zimě nemá rákosí v praporcích takový třpyt. Kolik hedvábné nádhery v zástupech je!
A už jich pár vidím – samičky rákosních strnadů. Vždy právě nyní semínka preferují. Partneři také, ale zdá se, že míň. Kvičí chřástal, v slati už budou. Tento ráj dokáže zastavit na pár dnů i bukače. Zvedá se pták z loučky, lindušku vylučuji – strnad? Ale jaký? Rákosní to nebyl, obecný taky ne. Dalekohled mám bídný a pták z něho mizí. Kdyby měl člověk času jak tenkrát, sítě by všechno pourčovaly. Kde časy těch odchytů jsou! Ale můžu sem chodit pořád, nohy mi v těle zůstaly. Hlava k pročítání a srdce k prožitku. Močály u Koprníku. Vždyť už tu nemusely být (znovu se tím však kasat nebudu).
Na modráčky je brzy. Odezva nepřichází a to si lepším uchem dávám záležet. Přecházím do druhé části, i tam je nádherně. Někde dokonce ledový kraj, kam slunce nedosáhlo. Muselo by se ráno, každý to ví. To by modrák zpíval sám od sebe. Ale nebudou tu. Tak aspoň užiji chvil. Ptáků hladinných tradičně dost a dávno pryč časy, kdy volavky měly šedé kabáty. Dneska jsou v bílém. Husy už sedí, morčáci dali zastávku, než vypadnou nahoru pryč. Slyšet jsou jemné čírky. Smrčina se rve s kůrovcem a možná vyhraje. Hnízdívají v ní mlynaříci v ležatých větvích. Nikde jinde jsem to neviděl. Stolečky a pozorovatelny z klacků zůstávají na místech. Pozorovatelny – myslím ptačí – pro modráčky a bramborníčky. Až vzejdou orchideje, už tady nebudu. Přecházím do bot šněrovacích a k slavíkům pravým. Teď ale vše je přede mnou a moc dobře vím, že každá z budoucích nocí může být proměňující. Od jihozápadní cesty v sílícím rozbřesku pták sníží letovou hladinu, sedne do vrby, odvěsí na pár týdnů srdce, vrhne se do dveří a modráččí jaro budiž pochváleno!
