Ornitologii jsem dal motyčku…

Žádné komentáře u textu s názvem Ornitologii jsem dal motyčku…

Už ptáčník Procházka vypráví ve vzpomínkách, jak dokázali pod Brnem, pod sklopkou odkrýt listí, aby slavíka víc zaujali. Začínal jsem podobně. To ale člověk líčíval na jednoho, nebo dva, stejně jako oni. To zvládnout šlo.

Když ale budete chytat celý den fůru lokalit ve vyprahlé zemi, boty zničíte za výpravu. A od železničních náspů navíc bude od škváry pod ponožkami černo. Kdo by to ale neobětoval pro setkání tváří v tvář s králem pěvců? A přeci se zmíněné jednoho dne obnosilo a narodila se motyčka. To už jsem jezdil za odchyty autem a nemusel řešit kila navíc. Vykoval jsem z katrové pily opravdu poctivou a máchal jí v máji v zámeckém parku tak mocně, že na mne za chvíli skočil majitel, zda nejsem detektorář. Osvědčila se ale, a já ji připsal do výbavy. Dnes bych bez ní nevyrazil, a podobně mám i zahradnické nůžky. Mačeta totiž nesvede přeseknout v potřebné tichosti tvrdé kmínky trnek při zasouvání se do křoví za ptačí odezvou. Nůžky to zvládají snadno a pelichající slavík nemá pro kravál důvod z místa utíkat.

Dnes se ovšem moc nesklopkaří, většina chytačů spíš slyší v předjaří na povel: „Vyjděme do ulic!“ Proč ne, ovšem třeba právě výše zmíněná dokumentace pohnízdního pelichání by se bez sklopek absolutně neobešla. Tam tedy ty nůžky a motyčku. Práce v lesíku u silnice hned za divokou skládkou socialismu s motyčkou, v předklonu dobře nepůsobila, uznávám. Bylo tehdy po uvedení filmu Smrt stopařek a ve vzduchu se téma drželo dlouho. A ještě že tak. Nikdy by se bez toho nenarodil totiž příběh Za slavíky s příslušníky. Jak ve dvou udělali rojnici a šli…

Nejvíc i sebelepší motyčka trpí právě na zmíněných náspech. Křoví tam vyrostlo na zásypu kamení s příměsí hlíny, prokládaných obřími šrouby vysloužilých patek. A často s příměsí i těch patek. Až má člověk strach, aby od jisker javorovou listovku nepodpálil. Slavík nad vámi zpívá, diví se a vyčkává. Vy pod ním víte, že „zrcadlo“ zabere hned jak vypadnete. Na černé škváře jsou červi v odrazu předem ztraceni, ani se zeleným listem podkládat nemusí. Nejlepší atmosféra bývá u nádraží mého města, když zrovna přijede na kole paní od dráhy překlápět výhybku. To vidíte stejnokroj hodně zblízka a s kopáním musíte přestat. A i když výsledky výzkumu k ocenění nejspíše jsou, cesta k nim kolikrát snadná nebývá. A k trapnosti droboučký slavičí skok. Pro větší pohodu chytačovu, hodí se tady znát dobře příjezdy vlaků do nádraží (naučit se to přes zimu dá) a operovat v jízdních prolukách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *