Skočil jsem do lesa pro fotografii k nadpisu. Nepůjde ale o nějaké mykologické okénko, psaní směřuji k ornitologické specializaci. Zjišťuji totiž, že nemusí běžet sezóna, nemusím se krčit za sítěmi s pytlíky po kapsách, může být klidně konec října a já v něm o pár deka zase vědomostně přibral. Jak to?
Výzkum se dostává do fáze, kdy se už řídí vlastními otázkami. A že všelijakých kolem poletuje! Na některou odpověď sypu z rukávu, jiné otazník drží. Každá má ovšem schopnost dění posouvat.
Během dne se těším, jak večer sednu k archívu. Jako kartář rozložím karty hlášení, snad popadesáté beru do ruky jednu za druhou a díl další detektivního seriálu se rozbíhá. Stačí mi jediná podezřelá stopa, kterou jsem dosud neviděl, a o zábavu je postaráno. Odcházím k starým sešitům, listuji v poznámkách ke kroužkování mladých a namáhám hlavu ke vzpomínkám. Mnohé, co tehdy mi přišlo zcela zbytečné zapsat, dnes bych vyvážil zlatem. Zažívám cenu informací. Jaká škoda, že fotit tak snadno tehdy nešlo! Nově jde vzpomínat líp, a připomínat.
K jedné z večerních stop vás přivedu ochutnávkou.
Kde byl a co při tom dělal slavík od Žabakoru, když prázdninový přesun (13 km) do Slavičího háje mu trval sedm dní? Jiný, o něco severnější od Soběslavic, to zvládl za jediný den. A protože pták od Žabakoru měl přibalena všechna měření, stopu jsem tam zachytil. K tomu, abych mohl s největší pravděpodobností vyloučit, že si slavík prostě někde udělal týdenní pauzu, promluvilo posouzení hmotností, kdy přírůstek byl bídných šest desetin gramu. Kdyby se krmil v místní zastávce, již změněný metabolismus by jej na váze povystrčil docela jinam. Proto vyzývám ostatní u kleští – važte chycené slavíky, všichni. Ano, slavík musel oblastí vířit nejspíš každé noci, až jej zaujal zpěv v čase přeletu nad Slavičím hájem. Zbylé je už na papíře. A nejspíš ještě o mnoho víc, než jsem dosud našel…
