(Rozepsal jsem se šířeji, ať máte protiváhu ke všem těm událostem kolem, trochu klidu).
Ještě jednou představuji jezírko Slavičího parku. Vysbíral jsem dnes hladinu od výrobního smetí a najednou se v ní otisklo celé okolí. Jako by na příležitost čekalo. Voda je modrozelená a sahá do hloubky 125 centimetrů. Ještě letos začnou úpravy severního břehu tak, aby mohli chodit pít i ptáci. To musí být. Pojďte se tam na chvilku se mnou vrátit v živých vteřinách.
Voda by mohla zdát se ještě bez života, ale tak to není. Dvě teplé noci udělaly své, a vodní hmyz se začíná zabydlovat. Dívám se na to dílo a už vidím jarní čas. Lesklou hladinu a slavičí zpěv. Bude to silné.
Na konci prázdnin, když jsem končil noční odchyty, létali kolem mne ještě rozčílení ťuhýci. Dospělí. Tak jsem navštívil hned za jezírkem podezřelé dva šípky a hnízdo uviděl. Plné drcených plodů, má další využití.
Druh ubytovat stálo dost času. Trvalo, než šípkové keře narostly. Loni hnízdili prvním párem, letos už dva, a v zadním sektoru další. Tři páry ťuhýků, kde to dnes naleznete?!
Jsem skloněn k hladině a slyším křídla. Snad čtyři desítky čejek ubíraly chvatně z rychlosti a mířily vedle k Piváku. Hladina se zadní mělčinou nemusí dlouho podobné poutníky přesvědčovat. Pokud je na cestě u hráze klid, ptáci přistávají. Šel jsem se za nimi těch pár desítek metrů podívat a znovu si vyzkoušet, jak těžce pod vlivem přírody jsem. Neklid z jejich cesty v momentě, jak jsem je uviděl vzadu, přeletěl hladinu na mě. Tep zrychlil i přesto, že jinak jsem zkameněl. Pro chvíle příští, abych viděl ještě o něco víc. Čejky jsou v početných skupinách ostražité, ale vyšlo to.
Chytací ulice, po delším bloumání při okraji, na příští rok opět (snad už definitivně) změní místo. Půjde hned za jezírko, tedy o pár metrů ještě dál od města, na nejbližší okraj biotopu ve směru od severu. Musí být mezi nejnižšími keři, a to ještě co nejdál od nich, v proluce. Aby zlákaní ptáci nemohli sedat po vyšších partiích stromů a chytračit tam. Aby za produkcí museli snižovat let. A to i přesto, že nové sítě se slavičími oky, jsou příhodně vysoké. Třeba jezírko přidá ještě pobídku navíc. Kolem narostly rakytníky jako na Hiddensee, průtažní tmaví slavíci by se v prostředí mohli shlédnout. O kus dál zakládám z polámaných větví hromadu, jsou k slavíkům též magnetické. A hlínu posázím kopřivami, ujmou-li se. Zopakuji si začátky tehdy na okraji parku, kdy jsme nevěděli, zda se slavíci náhradního bydlení ujmou. Čas popošel vodou Trnického potoka přes Klenici k Jizeře, bylo ho dost. Sny však – a touhy, vyšly. Na jaře už budu přemlouvat o kus dál mistry do nového. Já bych tam ten zpěv ze sousední jívy tak rád už slyšel! Přesto sektor přes zimu čeká první probírka. Není účelem vytvořit prales, o takový král pěvců ani nestojí, vezměte jalové prutníky mirabelek, bez bylinného patra a proluk. Slavíka v podobných nenajdete. Slivoně protřídím, bochníky vrb zastřihnu vrchem, jívy nechám jen místy. Šípkových keřů se ale nedotknu, máme jich pět po celém tahu, a už teď jsou pro čaj k nasušení. A pak ti ťuhýci, jak jsem psal…
Práci mám nyní kolem, a tak se vždy těším podívat se, zda o centimetry ještě voda stoupla. Stoupá. Právě o centimetry, ale stoupá.
Sezóna v háji končí v barvách, nejohnivěji osiky za rybníkem. Na hrušních mnohde zůstaly už jen plody. Odrůdy k uskladnění. Barevné listí po zemi. Klečel jsem na břehu a opojně zkoušel dohlédnout dna. To už se moc nikde nevidí, takový střih. A přeci jsem podobné zažil, dobře si vzpomínám. O chytání tmavých slavíků za nočního tahu u jezer Bohdanečska. V lomech na písek. Šlo tehdy léto, jako letošní, rozdávavé. Nechci blog překrmovat úspěchy se slavíky, už dnešní oslava je tak tak na hraně. Aby to nebylo vytahování. Tak ještě šípek, kde hnízdo při zemi je.
