Podzimní doučování

Žádné komentáře u textu s názvem Podzimní doučování

Naučná stezka povede stejně jako předešlé kolem slavičích míst. Navštíví přímo i Slavičí háj, ale ten ponechme pro tentokrát stranou.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, je rybník Zvolínek, a za ním malý kousek, na SV otočce k městu, stará hráz dalšího, již neexistujícího rybníku. Lišky tam dávají dobrou noc. Dávaly, teď si bradu budou moct opřít o tabuli.

Zvát lidi do přírody, nebo ne? Já říkám ano. I za cenu, že po některých budu muset v rámci péče o stezky uklidit. Jsem připraven tomu sloužit, ale s poučováním. Tedy, jak píšu – ať přijdou. Než poslední krajinotvorné prvky podlehnou tlakům, ať je lidi vidí. Ústava právo dává všem. A věřím hlavně dětem, znám je za léta besedování dostatečně. Mnozí nabídky určitě využijí. Jak jsem já býval šťasten, když mne starý pan řídící, v zlatých brýlích navlečený, vzal občas s sebou na motýly…

Když jsem tabuli číslo pět před chvílí usadil a zabetonoval, podepsal jsem si přestávku a šel ji žít jen malý kousek stranou. Doučováním. Slavičí hnízdní lokalita, donedávna zcela nepřehledná, stává se s podzimem transparentní. Úplně v jiném světle ji náhle vidím. Hnízdo hledat nebudu, ale tipnu jej, to ano. Na ohromné babyce, co kmen kdysi v mládí táhla jen kousek nad zemí, i pro mizerný sluch, mistrův zpěv ještě slyším. To vzpomínky mne s mým souhlasem podvádějí. Trnky v patině modrají, jednu si po každé za prošlým létem musím dát. Ústa se tradičně křiví, zuby skřípou. Sladká ale je, to za odměnu. Dívám se podrostem potichu kolem – ano, takhle ta království vypadají. Takhle je slavíci přijímají. Límec trní, po straně jedné, pro klidné pelichání. A pod vzrostlými listnáči v opadu potravní zásobárna, jen si v ní v máji hrábnout! Hlavně pak později, až budou mláďata v hnízdě. Kde prastarý strom kdysi se vyvrátil, zeje v lemoví ohromná proluka. Kopřivy ji zabavily ve svůj prospěch, žádné semenáčky do hlíny nepustí, sírově zbarvené kořeny propletly podzemí hustě. Právě do těchto míst mířil můj tip úvodní, na jarní hnízdo. Jsem tichým hostem ptačí domácnosti a do hlavy vpouštím si slavičí nároky na prostředí. Kolik jsem viděl už podobných hnízdišť! Uměl bych jasně říct, co je pro výběr určující? Uměl. Už jsem vyjmenovávat před chvílí vlastně začal. Přihazuji další – nadmořská výška + otevřená krajina.

Nad hlavou táhnou pěnkavy. Jsou z daleka a tady nebrzdí. A přeci jsem chviličku s nimi. Součástí jednoho pracovního dne zdejší přírody. Až na moji maličkost, všichni makají. Strakapoud vypálil do daleka, sedmička labutí míří k vodě. Seřazena do formace podzimních krajinných pláten. Jsem též šťastnou součástí obrazu chvíle, hodím se k tomu. Blázen, který se štěstím skoro pominul, když Klenice přes léto konečně zase udržela vodu. Dnešní rok jí opravdu sednul. Málokdo vůbec ví, jak ohromné ryby polekaly. Což. Zase jde mladá, po restartu. Neumím už dnes slyšet šoupálka, ale oči ho na kmeni najdou. V konvoji mlynaříků. Okřídlené, pořád spěchající vlaky, co jezdí krajinou po variantě – podzim, jaký já znám. Až přijde zima, dlouho nevydrží. Už bývá bezsněžná, zvykáme si.

V místě průrvy zarostlé hráze stojí nad stružkou rozkročena jíva. Kdo zastaví se v čase jemně předslavičím, stihne ji v zlatavém hedvábí. Ona je první, kdo to tu roztančí! Pak už violky psí, a po nich sasanky. To procitá bába babyka a paže hrne na jihozápad. Přes lesní skalnatou Krocnu, Rachvaly, i ten Slavičí háj! Odtud se vrátí slavíci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *