Ještě se slavičí sezóna protáhla potřebnou pojistkou. Byla třínoční, spíš jsem ale líčil na vychytralého slavíka tmavého. Takový tam byl, nejdřív se od sítě odrazil, pak utekl na druhé straně linie dírou po netopýrovi a na další ráno si mne už doslova vychutnal. O sítích dobře věděl. A dnes je pryč bez kroužku. Nic nenadělám. Slavičí sezóna je definitivně s tečkou, slavíci obecní už netáhnou.
Když ale člověk vychystá síť, pověsí ji v parku takřka kamkoli, zjistí, že kolem něj opravdu už pěkných pár týdnů běží film, pestrý po ptačím peří. V peří odlétavců.
Jednotlivá políčka poctivě (a zřejmě již dlouhodobě) na sebe navazují, a být tam každodenně, byl by to jistě zážitek. A velký výzkumný přínos, bezesporu. Ještě se obnovil tah mladých ťuhýků, bylo by chybou říkat, že skončili. Není však už mnoho dalších, z těch časných. Za to se objevují skupinky sýkor, početně migrují pěnice černohlavé a začínají červenky. No, a k mému překvapení, cestují podle svodnic také ledňáčci. Tady jsou dva z rána, mladá samička a starý rybařík. V parku pro slavíky!
Na hladině Piváku zalovil orlovec a odnesl kapra. Každé setkání s ním je ohromný zážitek a tady, protože Velký Pivák je spíše malý, byl dravec opravdu blízko. Proletěly tři kolihy velké a dvacet devět divokých hus. Závan podzimu vydechl dolů od křídel těch ptáků. Rány padajícího ovoce odměřují čas. Zem počítá nahlas.
