I z blogu je poznat, jak si poslední sezóny užívám. A na letní chytání jsem se těšil hodně. Nejsilnější chvilka je na rozhraní tmy a světla, kdy už slavíci nevydrží sedět a jdou k síti. Druhý moment velmi výrazný, když pytlíky pod smyčkami čekají na levou ruku, až v nich zašátrá. Ty srpnové pak mnohdy nesou překvapení, když vyloven je slavík tmavý. Poznám to za zády na větvi většinou, že po pytlících některý je, ale z kterého přijde, to předem nevím. Časy, kdy jsme se spolu dlouze fotili, jsou pryč. Přeci jen už nějaký rukou mi prošel. Daleko zajímavější v poslední době se jeví rozpoznat v pytlíku dojmem, zda jde o mladého divocha či staršího kliďase…
Říkal jsem si nedávno nad těmi staršími- kde já jsem to kamenné chování viděl? A pak mi to došlo. Oni si drží návyky z pelichání!
Stovky jsem jich pochytal rozpelichaných, přesně si pamatuji ten svéráz. Z ruky by neodskočili, čekají přikrčeni co bude. Když pro něj vstupuji zaječím tunýlkem do sklopky, sedí a čeká. A tací jsou i v létě na odletu.
Určovat je najednou dál nemusím, přesně jako znalci všech znalců u rákosníků. Letí-li do třtiny – jasný scirpaceus! Pokud ale uhne do kopřiv, byl to palustris. Mám rád ty momenty po punktech, jen když se o ptácích mluví. Žijme chytání velkoplošně! Takové to bývalo v horách žití – nemyslím na řeči o rákosí, mluvilo se spolu. O ptačích strategiích, o klikách, kterou kdo měl, a když přimyslil někdo něco – kdo to v tom řídkém vzduchu rozpoznal? Bývalo to výživné, plné energie. Byly to nádherné roky pionýrského nahlížení tahu. Dnes každý na svém place u toho vypadáme jinak. Profesionálněji. Málo co nás vykolejí a čísla bývají o řád výš. O hledání jde ale pořád, tajemství tahu vydrží na dlouho.
Člověk sedí pod vrbou na stoličce, minuty běží nejsprávnější – a nikde nic. Co se stalo v noci, že ptáci do sítí chybí? Vždyť včera to příjemně nasypalo. No vidíte, vymluvit se mohu na vlnu, ale neřeší co dál? Jasně, po ránu jak oschla rosa, nachytalo se ptáků jiných báječných, ale já chodím na slavíky. Však taky hraji jen je. Kdybych zval do sítí paletu peří, nesoustředil bych se tolik. Ač netvrdím, že by to nebylo vzrušující. Já už mám rozhodování snadné a je velmi zvláštní, že se neomrzí. Pořád stejné barvy, z bužírky stejné kroužky, podobné zápisy. A z ultralehkého pytlíčku, od Pesoly ještě před objektiv, když je důvod, a pak hned pryč. Nezdržovat je, a považte – mám už několik superrychlých výsledků z jejich pohybu. Na druhý den slavík chycen docela jinde někým jiným. Tuším už, jak to mají přes den po vypuštění, jak v noci na prahu etapy další. Stál jsem u mnohých slavičích tajemství a nedýchal, jak málem nedýchám ještě i teď. Někdy až nápadně dva mladí slavíci přiletí spolu. Už v hlavě jablůňky viděl jsem to jejich parťáctví. A pak je z pytlíků poslouchám, jak komunikují a pouštím vybraně hned po sobě. – Ať nikdo nepovídá, že nejde o sourozence! Dokola pořád jen opisujeme po knihách určitosti, které dřív kdosi nastavil. Mnohé tak vůbec nemusí být a v specializaci jsem škrtal historii kolikrát. Základy nakonec usadil sobě sám za cenu pomalých až ztracených let. Gruntu ale věřím, je skálopevný.
