Další noční mráz, další chycená nula. Tak to bývalo i dřív. V záznamech to jasně čtu, ale zlákalo mne datum, dnešní vycházelo snad každý rok „na modro“. Změna je život.
Prokřupávám se plný naděje rákosním průsekem k mezičce naproti, pozoruji budníčka, jak sbírá v rákosí hladov, jiného jsem si ničeho nepovšiml. Jak to ti fotografové dělají? Už jsem tušil divočáka, a on se přede mnou staví na nohy z podložky na čisté rovině birder, celý maskovaný. Za fousisky rákosí, napíchanými v konci ulice, prve zalehnutý, stativ v pohotovosti. Z kopečku haraburdí, kde ležívá sklopka, je lákán vodní chřástal k vyfocení, na hlas. Udrželi jsme předepsanou vzdálenost kvůli virům a říkám – ať klidně zůstane, že jdu stejně dál. Sýkořice tu už nejsou, viděl by je. Neslyšel ani modráčka. Známe se ze Škodovky od zimního ťuhýka.
Líčím v zadním díle a v prameništi. Jestli modráci táhli, chytí se alespoň jeden. Netáhli, dalo by se na to vsadit. Vyčkat třeba na oteplení. Úspěch ale nutno odčíhat.
Seděl jsem na větvi v hřejivém závětří a pozoroval hladinu Nového rybníka. Roušku jsem sundal, aby mne místa poznala. Jindy si tykáme a teď se nezdálo. Hned se to zlepšilo a slunce konečně hřálo a hřálo. Přemýšlel jsem nad tahem a nechápu letošní průběh. Už se to rozběhne. Ve sklopce číslo devět, prvně vůbec letos spuštěné, poskakuje červenka.
Tak sláva! Dnes s prázdnou nepůjdu. A i kdybych šel, fakt bych se nerozbrečel. Zdejší prázdnota je velice cenný doklad. Trošku už do série.
Šlapu brázdou a říkám – tady je pokaždé k vidění achát. Že by dnes ne? Ale ano.
Možná jsou ty kameny někomu obyčejné, já za nimi chodil už v dětství. Že nemá lad? Jenom se podívejte, vyfotil jsem ho pro vás zblízka. Je přesným odznakem krajiny zdejší. Obyčejnost neobyčejná.
A u auta, na proschlém jasánku v rákosí, kam jsem sklopku v chybičce opět nedal, sedí bramborníček! Černohlavý – jasně, ale tentokrát sameček. Tak příště už ji sem opravdu políčím. Tah nejspíš konečně ožívá, jinak by tady nevartoval.
