O jiskrách kolem bývalých ohnišť – 1. část

Páteční pracovní den končí milou větou. Předávám dílo, trvalo měsíce a ještě při něm klečím se štětečkem v ruce na schodech: „Vás ta práce hodně baví. Takových už dneska moc není…“. Slyším od majitele. Pak jedu v náladě k východní výpadovce a vím to – zase ji uvidím! Srdce bude bušit a pocit udržím až domů před vrata. Už se to blíží a už ji i vidím! Jezdil bych po kruháči donekonečna a díval se na ten severní dílek čtyřlístku – slavičí lokalitu. Sjezd z rychlostní desítky. Tak tady to bylo. Vzpomněl bych si ještě? Nemám za sklem příliš práce, vyzkouším se. – Třetího června, roku devět, těsně po patnácté. Jo, jo. Za pár minut se tady položí základní kámen zviditelnění mého výzkumu. Budu po světě první, ale ještě si do Silvestra na finální verdikt počkám. Takže se musím krotit a vymýšlet, co stane se, když…?

Vidím i teď zcela zřetelně, jak tehdy projíždím fotky, zkušeností tolik ještě nemám, ale splést se snad nemůžu. Bude to ona! Proč by podivný slavík pelichal letky, byť v samém začátku? Ze Švýcarska mezitím přichází výpočet spuštění pelichání slavíka a shoduje se s mým. Přeci jen, než křížení, v pelichání mám odslouženo již pěkných pár let a téma ovládám. Slavík začal mezi sedm – a osmadvacátým květnem (!!) s procesem kompletní výměny peří před odletem. Hybridní jedinec je to na 100%, a kdyby měl být samcem – jednak by ještě nepelichal, měl jiný tvar vnějších rozmnožovacích orgánů – a hlavně – proč ten naříkavý hlas za mými zády, když jsem opeřence zpod síťky lovil? Jakmile jsem ho po okroužkování pustil, za zády propukl zpěv. Pozvaný novinář, který vlastně všechno způsobil – tedy jeho luxusní boty – že jsme šli na periferii do parčíku, a ne do bažantnice kopřiv metrových, právě přichází. Řeknu mu, co si myslím, a jestli si soudem upálím ostudu, společenský magazín to unese. Emoce se brzdit moc nedaří, už bych chtěl být zase sám. Pominu se, kdyby to vyšlo. Mrzí mne, že v německých studiích jsem fenoménu úplně nejvíc pozornosti nevěnoval, protože prostě…, …zasloužili by si jiní, profesionální. Experti, kteří po senzaci s možným výskytem ve volné přírodě pasou fůru let přímo v hybridní zóně kolem Odry. Není přece možné, aby tady pod zaprášeným svodidlem automobilového města, aby udeřilo z čistého nebe.

Že tehdy opravdu uhodilo, vše je na blogu. Najednou o kus dál v sezení nad kávou slyším k mému výzkumu moc pěkná slova o reprezentaci regionu a ve mně se zhutňuje konečně, co se vlastně stalo. Pak jedu domů a ze stanice čtu, že – ne pouhá klika, jak úspěch ponižuji – ale, že štěstí přeje připraveným.  

Jehlice a jehly. Zvláštní svět. Prvně jemnované byly nejspíš pro pobyt v nemocnici. Druhé tam jsou nebezpečím i pro mne, hrabu-li motyčkou v zemi.
A tady – odvrácená tvář unikátního prostředí.
(Obrázky z roku devět).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *