Zdravím všechny blogově závislé i nově příchozí.
Řeč bude o předpokládané změně návyků slavíka obecného ve vztahu k časování návratu. Nelze totiž opravdu už přehlížet zrychlení příletů mnohých pěvců, jiní zkoušejí přezimovat. Dotazován jsem byl několikrát, a pokaždé říkal, že u slavíků se nic závratného zatím neděje. Jak to ještě dlouho potrvá? Vždyť současné generace dávno neznají jara průhledná – ta, s hrstkou otužilých květů. Vzpomínám, jak jsem v jednaosmdesátém, skutečně začátkem května pozoroval samičku slavíka s prvním listím v zobáku. Jak z dálky se křovím blíží, až list upustila na předem vybraném místě. Dnes, třeba kopřivy, jsou už po půlce dubna rozbujelé a pod klenbou větví vládne pološero. Ani poeta nad obrazem současných jar nemůže jásat. Téměř na tlesknutí všechno rozkvete, a než si pábitel nabrousí tužku, herci se rozcházejí.
Rekord v Knize slavičích příletů je přikován k desítce dubna. Jdu mu po krku pořád a snažím se monitoringem datum prolomit. Nedaří se. Ale možná se ještě dočkám dne, kdy platit bude třeba začátek dubna. Je nutné pouze, aby současným jarům slavíci uvěřili. Potom přemažu přežitou tabuli a vyhotovím novou.
Zasadil jsem v Slavičím háji střemchu. Příliš se jí zatím nedaří, srnec ji odral, podcenil jsem oplůtku. Chci ten strom v království mít. To on býval „vítačem“ po jistotě. Jak střemchy rozkvetly, slavíci pěli! Dnes ani jejich květy nečekají a dřívější obrázek už je nezajímá. Sněžívá z jejich svící, když koncerty začínají a někdy už ani to ne. Na tahu je slavík, to on musí obrázek ponapravit. Střemchu už máme zasazenu. Dosadíme hlohyni – českou olivu, s úkolem podobným. Jak zavoní proslazenou vůní vůní, v hnízdech už čekají mláďata přesně na kroužkování. Pro háj ji potřebuji. Divoký šeřík dávno tam je. Další kamínek do mozaiky slavičího roku.
Mluvím tu nejvíc o ptačím parku města na Klenici. Znám ale v oblasti paletu hnízdišť jiných. A přílety do nich tuším neméně kolosální. Za voňavě provlhlých podvečerů. Chladnějších ještě. Určitě vzpomenete, kteří z vás v dubnu chodíte ven. Hvězdy těch chvil mi přijdou docela jiné. Lesklejších zraků, třpytivější. Dojaté. Že jejich svěřenci statečně přilétají. Jedno hnízdiště za druhým pak hlásí své mistry. A dalších přibývá u Kněžmostky. Kolem Klenice i při Jizeře. Pod Babou, i dole v bažantnici. Okolo dálnice, silnic, i cest menších. V keřích kol rybníčků, divokých skládek – a u čističky města, které oblohu už sotvakdy ponechá temnou. Do trnek v Dolcích, i do jícnu pískovny u Bakova. A pak jich bude přibývat součtem, jak vracet budou se mladí, pomalejší, prvně a naposled uhledaní. Každé místo, kam jezdím, je něčím zajímavé. Mnohá si jména vysloužila právě po zvláštnostech. S nimi pak sedají v mapě, jež nosím na krku. „U staré oplůtky“, třeba. Když takové nevyznačím souřadnicemi, nikdo jej nikdy nenajde. Ryze soukromá věc. Na druhou stranu – kdo by o takové tajemství stál. O můj velký domácí slavičí svět.
