Požádali z Východočeské pobočky ČSO, zda bych nepřijel v březnu se slavíky. Nevědí ještě, ale pojedu.
Chtěl jsem mluvit o hybridizaci, to by však bylo málo, přestože jedinečné téma vzklíčilo právě u nich. K projekci tak chystám moderní noční chytání, a „produkty“ křížení to skončí. Všichni ze sálu zámku nakonec odhlédneme k Jaroměři, k obci Starý Ples, s loukou u Metuje. Právě totiž Dolní Pometují hostilo sešlost VVT (víkendový výzkumný tábor), pospolitost vzácných lidí. Programy bývaly každý rok propracované, výrazně monitorovací. Nevýhodou bylo vysoké datum konání na konci května. Tenkrát se to však ukázalo výhodou, následně událý fenomén totiž chce čas. Nachytat jsem měl a představit slavíky v době, kdy už byl všude klid, jen závodčí Tomáš u roští občas zahlásil: „Tady dřív zpíval“. Nebyla ještě možnost v tom „pravěku“ hledat přehrávkou a u Metuje se tedy líčilo dle vzpomínek. Ve sklopce ale jeden ve chvíli byl. Když jsem nad ním dopřednášel, popošli jsme jinam. Vidím to jako dnes – ukázal rukou do louky k lesíčku tvaru kapky. Oni rozprostřeli nohy na komfortní cestě a já mizel v trávě. Jak pověřený ohař. I tady u keřů už dávno bylo ticho, protože jsem se ale bál co nasmlouvaný specialista, k mezitím rozpočetnělé sestavě vrátit, vsoukal jsem se pod větve a dvě pastičky nalíčil. Červi v krabičce měli řeči o zbytečnosti, ale to už jsem od plácků odlézal k centru listnatého dómu. Sedmihlásek řešil, co kolem jeho nemovitosti dělám, tak jsem si ve sklopce myslel alespoň na něho. Že přeci se blýsknu. Mezi paprsky rentgenovanými listy jsem koukal po vlaštovkách, mám chvíle během zachytání v tomto pojetí rád. Člověk je v podobných místech vzácností a vůkol svobodný svět. A stává se po chvilce, když místo jej přijme a vše se utiší, jako by větve nejblíže stojící, podávaly mu ruce. Uzdravil bych se ke všem za ta přání, uzdravil a zůstával zdráv. Podobné ovšem v Pardubicích k slyšení nebude, tam musím k věci. Ukážu fotku (od stejného Tomáše) prvních hybridních mláďat u nás vyfocených. Příběh už na blogu někde visí, tak abych netapetoval.
Potkat křížence dvou hnědých slavíků, byl pro mne pokaždé ohromný svátek. Od dob, co jsem je pro naši ornitologii popsal, býval jsem ale víc ve střehu.
A co je úžasné? S chytáním v noci za odletu jich notně přibývá! Až bych si troufnul dnes říct, že každý, kdo v létě chytá, s některým z nich se potká. Jak dole na jihuse srdcem v krku, když hledáte vltavíny.
Představím noční líčení i věci kolem. Neskutečnost, kterou desítky let jsem vůbec netušil. Kolik takových tajemství ještě přetrvává! Když člověk ani netuší, že něco takového kolem něho běží – co běží, probíhá – zůstává klidným. Chudým však zároveň.
Lidský mozek si na podobné odměny rychle prý zvyká a vyhlíží potom už stále nové. Po desátém červenci zvečera klidně sám drze startuje auto, a pak jenom ke dveřím kouká, jestli se něco nezapomnělo – a poklepává na hodinky, že už je čas! Zkraje, hned po startu prázdnin, se v kuse vysmívá, však po půlce srpna už šediví strachem. V marném pokusu zastavit čas. Skočit mu pod kola, bude-li nejhůř, zda jej to neobměkčí…
I tohle dnes vím. Jak září se ohlásí, můžeme odejít konečně spát. Na sedm měsíců vzpomínání.
