Další rok se slavíky pomalu dotikává

Žádné komentáře u textu s názvem Další rok se slavíky pomalu dotikává

Pokud jste poslali žaludek do polepšovny a poletujete internetem v touze najít co nejvíc řádků z české přírody – vítejte na slavičích stránkách! Podobně vítejte i vy, blogu znalí.

Krajina za okny žije nácvikem předjaří, sníh jsme tu ještě neviděli, usedám a zamyslím se, proč ještě o slavíky dál stojím. Dobře, mohl bych nechat dojít rok dvacet, to by tam skočilo čtyřicet slavičích jar, s kleštěmi pak o dvě míň. Už bych jim nezaplatil na další rok blog, věci bych rozdal a skočil do bačkor. Ale nehrozí to. Proč jsem byl v hledání nad tématem tak pomalý, když jiní – vesměs profesionální – upalují? Představí a svážou výsledky, skočí na kolej sousední, s umem nemenším. Nesoustředím se tolik, tím to je! Pozornost mi kradou hroty šípků v trní, odkud jde zpěv. A ťuhýkova spižírna po nich rozvěšená. Vůně hlíny, co zvedá se od jarní motyčky a odletuje stlát si do fialek. Ve starém století jsem byl hlavně chytač a těšilo mne, jak seznam těžkne. O gramy hliníku, rozdané křídlům. To už po půlce devadesátek ustoupilo, aby nové století bylo jiné. Měl bych tedy kvůli větší výtěžnosti počítat „chytání“ až od roku jedna? Nikoli. Před koncem století se totiž začínaly dít věci! Byla to moje práce – představit pro Česko hybridního slavíka. Učit se přitom skoro z ničeho. Topit se v chybách a doufat v šance další. Když se už povedlo malíčkem zachytit lano od Štěstěny, která se po letech za břichapopadání konečně slitovala. Hybridní slavík se do lesíčku u Kolomut vrátil! Znovu udělat brajgl, terorizovat usazence místní. Bylo to tenkrát neskutečné. A holka, co utekla z baráku a pod malým stanem tam „kempovala“ – kolik té může dnes být? Měla strach, že ji prozradím, v polích, kam cesta nevede. Nepřečte si to tady třeba teď o svátcích? A slavičí šance šly potom další. Už jsem věděl, na co se koukat, abych ty vzácné bastardy poznal. Začali pro mne být tolik jiní – a přeci by je druhý neurčil. Ano, říká se tomu zkušenost. A čas běžel dál. Už nešlo tak o zachytání, ale o výzkum. Hlava se učila pracovat se signály, především v peří. Sháněl jsem v cizině, co kdo o tom ví. To ohromné téma se najednou týkalo i českého Polabí! A byl to „držák“ do budoucna. O tom se sice v mé hlavě nemluvilo, ale mělo být tak. Štěstěna si mne oblíbila a přizvala profesní zodpovědnost. Aby z toho prý nebylo jen takové „plácání“.

Bude rok dvacet. Připouštím – ještě jsem od té doby několik signálů pochopil jinak, špatně, a teprve po čase dementoval. Ale nikdo mne na skřipec nenapíná a jen málokdo by chybu našel. Odhalení každé z nich mne ale tak postrčilo nečekaně dál, momenty byly až opojné. Byl jsem hrdý k těm nálezům, s kapsami těžšími o klíče k pochopení. Dnes mám konečně jasněji – co dělat, a jak k tomu přijít. Jenom bych znovu do míst, kde ztišený bývám k uslyšení, poprosil o štěstí.

Foto J. Fidler

Máte podobná místa? Líčíte také na štěstí? Přeji vám ze slavičí stránky oboje. A vypadat můžete pak podobně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

css.php