Kopřivám se konečně daří. Sázel jsem je tehdy v ekosadech budoucího Slavičího háje, v prostředí, kde dusík moc není. U cest ale ano, a tam se jim vede výborně. Na obrázku je zmlazený porost, a na tom druhém důkaz, že potrava v bylinném patře je.
Adultní slavíci završují proces pohnízdního pelichání, někteří už z hnízdišť odletěli.
Svobodný čas! Mají po zápřahu s hnízděním a čeká je – poradit si s cestou. Není to poprvé, všichni už letěli. Patří k úspěšným – vrátili se, a prospěli odvěkému poslání. Postarali se.
Mladí se toulají a věří, že taky se vrátí. Do míst, která do poloprázdných hlav právě zapisují. I oni budou zpěvem velebit kopřivy, i oni jejich ochranu využijí. Tedy mnozí. Uznávám při tomto psaní, že jistě ne všude na slavičích místech rostou. Ale, kde jsou, tam roli hrají z nejvýznamnějších. Mám je rád, zejména kvůli slavíkům, kdy mohl jsem pochopit jeden z jejich skrytých rozměrů. Kolikrát jsem si zjara přál, aby pospíšily. To, když slavičí hnízdo s vajíčky, usazené na suché větvi, do „záhonku“ spadlé, čekalo na jejich záclonu. Vždycky spěchaly, bývají po zimě nedočkavé. Já vlastně též. Hned z prvních lístků válím tu sílu po jazyku – a, i kdyby o vitamínech byla to lež, mně to pomáhá.
Kopřivu jsem pro onu vděčnost vkomponoval do znaku slavičího parku. Na blogu byste to našli. Mistr pěvec se k ní v úkloně obrací a hvězdy dosvědčují. Vše tak obyčejné! Park, který mimo hlavní čas vypadá jako kus nezvládnutého pole, s kudrnatou manipulační plochou přes cestu. Dá se říct – místo, kde zbytečně utrácet čas. Ten, který tolika z lidí se nedostává. Ne ovšem mně. Přestavěl jsem si život jinak. Podle Přírody. I proto mi v místech zbuřenělých, v sadech dnes bez ovoce, je mile. Rok je tam takový, jaký měl přijít. Bez kompromisů. Dávno ta sdělení dovedu číst – a měl-li bych v rýmu dokončit větu – proto mne nepálí ten kopřivy list…
