Ten druh je prostě fantastický. Pelichání zvládne za jediný měsíc! My mu ale tentokrát spíš nahlédneme do cestovní mapy, protože nás v dohlednu čeká i výsledek z našeho pokusu s přístroji. Zatím k jinému od zahraničních ornitologů ze Švédska, kde druh hnízdí početně.
Výsledky ukazují, že dospělí slavíci tmaví, sotva po hnízdění přepelichají, nastupují tah k jihovýchodu. K mořskému pobřeží jsou schopni dorazit během tří dnů a tam prvně pořádně zabrzdí. Více jak tři týdny se zotavují. Pak jako na povel se zvednou a míří do Afriky. Jeden se zastaví na jihu Egypta, druhý ve východním Súdánu. Když z předchozích odlétali, končil říjen. Oba se „potkali“ pak u Kilimandžára v poslední zastávce a odtud opět – jako na povel – v začátku druhého týdne prosince vyrazili k cíli. Dosáhli jej nedaleko od sebe. Jeden přezimoval v severozápadním Mosambiku, druhý ve východní Zambii. Letěli sem osm a půl tisíce kilometrů – měřeno po přímce, takže v podstatě daleko víc. Odletěli nazpět kolem půlky března, kdy už jejich příbuzní slavíci obecní směřují Evropou hnízdit. Tmaví se dostavují do svých okrsků v konci první dekády máje. U nás průtažné potkat můžeme už kolem pálení čarodějnic – spíš ale v prvních dnech máje. Jsou to samečkové a jen málokterý se pokusí hnízdit. Původ je žene domů.
Je neuvěřitelné, jak vše je v přírodě zařízeno. Jak to, že instinkt dva ptáky vyzve ve stejnou dobu na křídla, letí každý za sebe a pak se v Keni pomalu srazí? V národním parku Tsavo West působí mnoho let britský kroužkovatel Graeme Backhurst s pomocníky. S dnešními znalostmi a s přihlédnutím k jeho výsledkům u ptáků ze západního Palearktu člověku spadne čepice z hlavy před jeho „čichem na místo“. Dokonce dřív jeden ze slavíků tmavých, označený na průtahu republikou, byl jeho vyhlášenými odchyty na světlo v místě kontrolován.
Líčíme na ně, berem je do ruky a tak málo o nich víme! Vždyť každý z nich má za těch květnů za sebou takový výkon! Přiletěl hnízdit a čekají úkoly nové. Vyhnízdit, pokud to půjde. A dál – jak už zmíněno – přeměnit zase peří a vyrazit. Nelze vůbec domyslet – kolik všemožných nebezpečí musí překonat, jakou kondici pro úkol vychystat. Jak nechat se vést starou navigací a domů nepřiletět pozdě ostatním pro úšklebky. A to už mé myšlenky právě odlétají do květnové přírody Polska. Je osmého a všichni si večer říkáme – zítra tu první z nich bude… A ono opravdu! Hned za rozbitým mostem se mezi veselými tóny slavíků obecných ve vrbině ozval zpěv tvrdý, hlučný a dlouhých přestávek – přihlášení k pobytu tajemného slavíka tmavého uherského. Ještě před chvílí se přehoupl přes moravské hraniční hory příhodnou sníženinou, srdce ucítil v stupňující se netrpělivosti nad dál už jen placatou zemí, aby po čase nejkratším, uviděl řeku! Průhledně rezavou v slatinných solích, volnou a k němu laskavou.
Stojím dál na mostě a nejde té nálady dopít. Takový ráj!
