Svátek svátků – velkého zrození, je doslova za dveřmi. V 23:23 Slunce konečně vstoupí do znamení Kozoroha a naděje se uhnízdí!
Uznejte, že moment si zaslouží nabídnout dar. Daruji barevná slova a opřu je v duchu zde uskutečněného, o drobnou pohlednici do noci slavičích uvítání. Vypovím, dle motivu z klíče, co děje se za nocí, kdy v sobě slavíci už čekají bouři.
Přesuneme se virtuálně do parku na bousovském předměstí, skloním se do větví kvetoucích mirabelek a odmoderuji vychystanou společnost.
Před půlnocí tedy tady.
…………………………………………..
Vítejte pár chvil před svátkem!
Závora před hájem zvedá se nad cestu. Postupte dál!
Bílo je z poupat levého lemu, kde ve sklopce na hlíně našel jsem toto:
To ale háj ještě nedýchal, to ještě nebyl.
Životem zkušená dáma uherského slavíka jako duch procházela podrostem v pološeru, až ji zaujala nástraha na kolíčku. A bylo zle. Na pár minutek kroužkování. Kde může být?
Odbočil jsem a za to se omlouvám, ale nedivte se. Místo mne zastavuje po každém došlápnutí. Každý z decimetrů slavičího domova mi chce podat ruku v přátelství, jako že – všichni tady jsme znovu a jsme tady rádi! Milí Pavlové Kverkové.
Už jsem ale zas někde jinde, abych se pořád neomlouval, slibuji, že záměr už podržím.
Stojíme v místě, kde žahavky nastupují a noc vítá je májově polovysoké.
Jdou rychlejší jara po vlasti a znát je to i v mrazové kotlině. Teď však už jíní nic nepřinese, ohřátý buben Rachval to prostě nedovolí.
Slyším jemný šelest, jak kopřivy spolu rozmlouvají, a přes cestu patří v přítmí. Odtud přiletí pták s velkýma očima a zlatem v hrdle. Tak jako každý rok, když sady rozkvétají.
A už sem usedá a čepýří se. Dívá se k pilkoví listů a už se pozdravují. Souputníčci odvěcí! Zpívání kopřivám – tak jsem to vyslovil onehdy v rozhlase. Lidi to bavilo, i když to nezažili.
Už slavík ohýbá hřbet a křídla mu těžknou. Visí mu pod tělo pro snazší nadechnutí.
Nohy mne bolí, upadám na kolena. Odklečím si to, jak už tolikrát. Vidím tak do chrámu o něco líp, při zemi květy nezaclání.
Malinké – sotva náměstíčko, co v houští jsem v přípravách vykácel, s kopečkem kopřiv odhodlaných. Tam slavík nad nimi zpívá. Už zpívá! Větami o radosti, touze i odhodlání. A kytky poslouchají. Ony po výletech nebyly, žijí tu od vysazení tím bláznem na kolenou. To slavík je jiný, utoulaný.
Už přidává zážitky z cest, chvěje se po napětích, dojímá, když domov pod křídly zaleskl se. To tehdy pršelo, a stejně nepolevil. Věděl, že domů nedaleko, že cesta je konečně u konce. Kopřivy jihnou, když to k nim vykládá…
Hvězdy už ve strouze nalezly brod, aby ji konečně překročily. A Klenice čaruje! Už hrnou se blíž. I jich se to týká, i jejich ta noc!
Jarní souhvězdí třpytí se v doznívající navigaci, služeb už netřeba. Sešlí jsou všichni do jednoho. Kroužky se blýskají zžíhané černým sluncem, na křídlech přelétly, kde v noci je chlad. Dopisují příběh věčného stěhování a bojí se tečky, že jednou přijde docela. Ještě ne, ještě to pod peřím buší, ještě je na smutek čas!
Měsíc se z oblohy rozhlédl po travinách a doteky rozsypal dukáty. Než všechno oschne, ať ony vzklíčí! Odměnou každému, kdo vidět je zná.
Táhne k půlnoci.
Psi při okraji města zacvakli tlamy. Bouchli dveřmi od boudy a odešli spát.
Nohy mne bolí, ještě po hrstičce slok a půjdeme domů. A zítra, už zítra se tady posune čas! Obrazy převěsí, přibude nový. O jeden dílek ze slavičího roku Česka posunutý.
Dnešní dopadne ke vzpomínkám a poručnickému vzdalování. Na cestách životem. Jejich, i mým.
