Nejdřív mi dovolte – a musím to udělat – vzpomenout dlouholetého starostu města Dolního Bousova – Josefa Vynikala. Dnes ráno zemřel.
Ze dvou důvodů to zde zmiňuji: Jednak sem chodí dost lidí, kteří ho znali, a také proto, že s předešlým Václavem Kotrmanem na slavičí blog patří. Obě osobnosti prospěly Slavičímu háji a Josef byl u jeho začátků.
Děkuji za bousovské slavíky.
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
Bývalý vedoucí Kroužkovací stanice, když otiskl razítko do průkazu začínajícího kroužkovatele, řekl větu: „Slavíci jsou těžkej druh“. Pojďte tedy v duchu Jirkových slov na chvíli za nimi i dnes. Nejdřív na ty „hnědé“.
Natáhli jste v začátku máje v houští a chytil se slavík. V síti ne, ale ve sklopce se může stát, že slyšíte zvláštní hrdelní mlaskavý hlas, nezvykle hluboký, temný. Pak tedy pozor radši už hned! Chyceným bude u nás vzácný slavík tmavý.
V ruce jej držíte tak, abyste mohli nejdříve prohlížet křídla. Posuzujeme obě.
Nejdříve nás zajímá první ruční letka, je výrazně redukovaná, až neviditelná. Musíme si dát práci a místo na kraji řady prohlédnout. A pak už ji vidíme! Zejména u starších slavíků je velmi malá, zakrslá, pozor na to. Druhá letka je nápadně dlouhá a převážně je i druhou nejdelší v křídle, což slavík obecný nemá. Tím se zdá křídlo slavíka tmavého „ostřejší“. Zúžení vnějšího praporu najdeme po třetí ruční letku, dál ne. Slavík obecný má znak i na čtvrté. Převládají u nás v odchytech samci a tak změřené křídlo nás nutí dívat se na pravítku až k devíti centimetrům. Slavík obecný má (až na výjimky) křídlo kratší. Pak už nás bude zajímat hruď. Je žíhaná, skvrněná či vlnkovaná, tmavé lemy hledáme i na spodních podocasních krovkách. Rýdovací pera jsou hnědá, ne do rezava.
Hlava je též odlišná dojmem, na svědomí to má především tvar zobáku. Je širší.
V Česku pozor, prostředí výskytu není znakem ani pomocným! Slavík tmavý se může vyskytovat i v biotopech vysloveně pro slavíka obecného.
A další možný problém – samci dokáží napodobit zpěv slavíka obecného věrně, tím uniknou pozornosti. V opačném pojetí to nejde, slavík obecný souseda zazpívat neumí.
Zcela zvláštní kapitolou by byli hybridi, ty řešit dnes nebudeme. Jdeme do rákosí.
Je začátek dubna a chytat budeme modráčky. Máme k dispozici německou monografii. Abych to neopisoval, tady je…
Nestačíme žasnout, kolik různých náprsenek modráčci mohou nosit v subspeciích. A nově víme, že je to ještě komplikovanější. Podzimní samci (mnozí), jsou prostě „rezaví“. V roce 88 jsme chytili našeho hnízdního samce v září, a kdyby neměl kroužek, nevěřili bychom. Dnes je problematika dál.
Určování modráčků, chytaných na tahu, je bez záruky. Pokud ptáka nejsme schopni vidět hnízdit či kdosi jiný nám to někde následně nezajistí retrapem, samci totiž mohou být odkudkoli. A podle toho také vypadají. Máme ve stanici dva doklady o ptácích poddruhu L.s.volgae, samce i samici.
Samice nejdou odlišit vůbec podle vzhledu – a opět – protahovat naším územím mohou modráčci všelijací!
Rozloučím se odporoučením na onu větu v úvodu. Kdyby těžcí nebyli, chřadla by napínavost chytání pro kroužkování. Hledat je tedy stále co.
