Pro dnešní večer jsem vybral fotografii úplně ze začátků mé ornitologické specializace. Tady ji nabízím.
Uložte si ji do paměti, v pondělí pochopíte, proč se tu objevila právě před schůzí České společnosti ornitologické.
Pořízena je ruským ZENITem, jinak osazeným na fotopušce s třístovkou vyměnitelným objektivem se strašně hlasitou mechanikou světelné clony.
Na obrázku jsou – jak jinak – mladí slavíci, to už vám asi nemusím říkat. První hnízdo, které jsem nalezl a které se kroužkovalo.
Tak začal výzkum letos si připomínající 35 let.
Umím se dívat nazpátek a protože jsem z domu po rodičích stěhoval dnes písemnosti při vyklízení, je moje chuť vzpomínat ještě silnější.
Byla to zvláštní doba.
Málem rozvitý socialismus, mladý naivní člověk v něm stojící po straně (nikoli ve straně), alespoň, že ta ornitologie mne začínala svádět. Byla to změna, než chytat ryby, zalamovat jim skřele a vyhnat je ze šupin škrabkou. Nic proti rybářům, mám mezi nimi dávné žáky i přátele. Ryby na talíř patří i dnes.
Vždyť taky mé první cesty za nimi vedly kolem vody. Tam jsem o nich věděl.
V Bousově byly tři páry. Hnízda jsem měl pod dozorem všechna. Sedal jsem v ústraní a zvykal si na trochu jiné čučení než bylo to směrem k splávku. Bavilo mne to, bavilo hodně. Netušil jsem, že se dá tolik vypozorovat, tolik zažít. Byli to ptáci nadmíru vzácní, to jsem věděl. A pak, když se vylíhla mláďata, přijel na ně do hnízd kroužkovatel. Miroslav Medek od Turnova. Byl a dodnes je to velmi tichý a slušný člověk. Zářil tehdy nadšením, že mohl kroužkovat mladé slavíky a že jich bylo tolik.
A teď se přiznám k něčemu, co nikdo neví. Když tehdy Mirek na kole odjel, z jednoho hnízda jsem jedno poloopeřené mládě vytáhl ven a dal do čepice. Potřeboval jsem si prohlédnout ten lesklý ornitologický kroužek s písmenem a číslem, hlavně však nápisem N.MUSEUM PRAHA! To bylo tak vzrušující, kolik jsem toho o kroužkování četl.
Za chviličku už ale šel mladý slavík k sourozencům, kopřivy jsem zakryl pečlivě a mohu říct, že mladí do života vyšli.
Další rok už jsem v květnu měl kroužky na šňůrce vlastní. Slavičích rovných třicet! I tam byl vznešený nápis instituce, která i mne povolala do svých služeb. Netušil jsem – ani nemohl, co všechno mne čeká do konce století, co přijde v tom novém..
Třicet pět let.
Tisíce slavíků.
Stovky vzácných kontrolních odchytů a jeden jediný vztažený k zahraničí!
Dnes se nad tím usmívám, ale byly chvíle, kdy jsem se hodně těšil na nějaký signál o těch mých svěřencích. Vždyť ti, co kroužkovali čápy, vlaštovky, nebo ledňáčky, těm výsledky chodily! Přestal jsem na to myslet, zase to zařídili slavíci, aby to nebolelo. Vraceli se domů co to šlo a já nestačil opisovat čísla z let minulých. Neuvěřitelné! Taková věrnost. Začal jsem bádat nad tím a neřešil, kam odlétají a kudy táhnou. Šťasten, že je mám zpátky, že jsme se s kopřivami dočkali.
Začal jsem na konci 80. let rozšiřovat rajón a pronikal na Bakovsko, tam zejména. Slavíků tam bylo víc než u Klenice. Musel jsem přivyrobit chytací sklopky, sehnal první síť provenience NDR, úrovně podobné k jiným asi jako měl Trabant. Ale i trabant lidi převezl a moje „Zetka“ chytala! Obarvil jsem její šílenou stříbrnou barvu Duhou na textil barvy černé, dvakrát sepral jak džínsy, aby „pustila“ a už šla na klacky! Neulětel mi ani bažant. Tak byla pevná. I ten dostal kroužek samozřejmě.
Jezdil jsem na kole, starém policejním po četníku Hlavsovi. Mělo silné pneu a mne to vytrestalo. Když jsem u bažantnice pod Studénkou uviděl čerstvě vylétané mladé ťuhýky šedé a uvědomil si, že takové kroužky mám doma v šuplíku, kolo jsem otočil a upaloval k Bousovu. Ano, všechno jsem stihnul, i mladé pochytat rukou, ale večer k cestě domů jsem musel nad sedlem stát.
Čas utekl a utíká ještě rychleji. Komu za všechno poděkovat, že můžu dělat konečně co se mi líbí. Jen to, co mne baví a žít tolik nádherné dny.
Rok 2017 bude pro mne a moji ornitologii významným do posledních dnů roku, tak nebývalo.
