Přihodilo se mi to na střeše. Pracoval jsem pod hnízdy jiřiček, kde ještě nedávno ptáci dokrmovali mladé. Nepřilétli už odnikud, ale vzpomenul jsem si na začátky. Přes jiřičky. A jak to tak mívám, hlava odlétla do těch časů a na práci jsem zůstal sám. A jen co se večer vrátím z práce, sednu si v kabinetu na starou německou ohýbanou židli a pustím si ten film z obrázků po stěnách i ze šuplíků. Ze staré mapy, z očí vycpaného sýčka, od sklopek na věšácích. Celovečerní.
Jak je to možné? Kam mne to dovedlo a co s tím dál. Třicet pět nádherných let!
Ano, je po sezóně, už se toho moc nestane, mohl bych uzavírat a lovit ve vzpomínkách. Báječný čas. Začnu ale až v listopadu tak kolem pětadvacátého.
A na konci roku se vydám na některé z míst, kde slavíci hnízdí. Dělám to už řadu let. Přijedu do místa a úplně se ztiším. Zvláštní věci se se mnou dějí. Pročítám větve, dívám se po zemi. Plácky po sklopkách jsou svěže nazelenalé, jak se tam uchytly semenáčky trav. Ale vidět jsou. Je to přátelské rozmlouvání beze slov. Zvláštní, jak v těchto případech paměť slouží, najednou síťka sklopky zase už přede mnou poskakuje! Málem bych se rozeběhl. Obraz se rychle poroučí, aby neprovokoval. Hlava už má ale úkoly jiné. Využívá, že prostředí je přehledné a ukládá si do přihrádek tvář biotopu. Abych si pořád a pořád doplňoval seznam efektů, které slavík pro usídlení potřebuje. Vidím přitom, jak divoké skládky milosrdně zakrývá listí a místo je chviličku přírodní. Nenarušené.
Pozdravil jsem prve polohlasem a pozdravím zas, až budu odcházet. Nepřijde mi to nikterak divné. I dominanty co tam jsou, oslovuji, chválím či lituji. A podporuji, že se zas uvidíme. Až rok se překlopí.
Uteče to, jak uteklo jaro i léto dohromady.
Uteče a zase budu stát v krajině vůní. Slunečního pozvedání a veliké naděje z té jeho síly. Naděje, kterou musíme mít.
