První ze stezek

Žádné komentáře u textu s názvem První ze stezek
Tak ještě jednou věnuji prostor dolnobousovským naučným stezkám, teď první z nich. Má jméno Okolo Klenice za hrou a poučením. A hned jedno zaradování – představte si, že dodnes nikdo mobiliář nepoškodil ani na jediné ze zastávek! To jsem nečekal. A vůbec neplatí, že by neměla návštěvníky. Poznám to podle otisků v blátě a taky ty lidi potkávám. Ono chvíli trvá, než zkontroluju stav místa, vyseču trávu a ostříhám větve, co místy vstupují do expozice. A ještě podle jedné věci to poznám, ta je mi nejmilejší – podle vyšlapaných míst vzadu za tabulí tam, kde děti řeší úkoly. Proč bych nenapsal, že záměr vyšel, okruhy mají komu vyprávět!
Tato stezka je dlouhá a oblíbili si ji hlavně cyklisté, je sjízdná. A další postřeh a radost současně – není tam nepořádek, i když jsem vychystaný, odpadků mnoho neposbírám. Pokud bych měl říct na sebe po pravdě, co mne při procházce napadá – témata bych s chutí doplnil. Pro toho, kdo jde prvně jsou jistě k zastavení, kdo chodí opakovaně, dívá se spíše už kolem, co se kde událo.
Probíhá tah ptáků a motýlů. Do toho k zemi sletuje listí, koruny topolů jsou už holé. Zaujmou rudé šípky růží, co ještě nedávno kvetly. Kde zůstal ten čas?
Zastavil jsem se u dráhy, po které vlaky jezdí už málo. Děje se tu malý přírodní zázrak. Galská růže z původního stanoviště se za pomoci ptáků či nějaké kuny rozšířila do míst vzdálených, v létě tam kvetla a voněla, co síly stačily. To je pro mne vždy neskutečnost, znovu a zas se potkávat s ohromnou vůlí po životě! Jak nakažlivé. Rozložila se v kamení, droboučké šípky se zase už nabízejí, chtěly by svézt.
Hned vedle je pole, kde jsme sbírali acháty a protože se nebojím pozdržet a umím ztišit, vidím ty otisky v hroudách od klukovských bot. A kapsy ublácené, plné nadějných kamínků, než voda vše dorozhodla. Kdybych chtěl, najdu si jeden i dnes. Nezapomněl jsem. Stačí mi ale dívat se přes vousoví mrňavé meze a vědět jen, že pořád tam jsou.
A hned o kus dál Klenice. Práce má nad hlavu! Červenský rybník se chystá k vylovení. A voda musí pryč. Valí se krajinou k Svobodínu, kde naučná stezka pod Formankou prudce otáčí. V místech, kde jsme letos pro rozhlas objevili prvního slavíka. A už před tou vrbinou stojím. Tajemná, jak byla, když jsem jezdil čekat a dočkal se. Proč slavík přiletěl první sem, k tomu klíč nenajdu. Nepotřebuji ale, zchudl bych o báječné vyhlížení. Kde bude příště nejčasnější? Nikdo to neví.
Projíždím podle zastávkového místa nahoře v lese a tady se vždycky opotím. Kotvit se muselo ve skále, když jsme chtěli místo exponované, byla to dřina.
A poslední v servisním okruhu je nad tůněmi. V rohatských Horách. To místo mne tolikrát překvapilo, že jsem mu neupřel účast na stránkách knížky o slavících. Se svojí studánkou, mateřídouškou, záblesky hořících svatojánků, tikáním netopýrů a s lesním paloukem uprostřed boroví, kde dávného jara sóloval slavík. Však je k tomu i příběh, jeden z archivovaných. Z jediného šípku, vyčáhlého tím šerem do vysoka. Tam seděl a nešlo uvěřit. Kdyby byl nezpíval, nikdy bych takové místo nenavštívil. Jsou věci, které i protřelého chytače za uši vytahají. A nevadí, že se mi stává dodnes. Připomínají, abych se nepnul nad znalostmi. Říkají: „Pavle, vyškolíme tě, kdy nás napadne!“ Já tomu věřím.
Posekal jsem v pobřeží tužebník. Zavoněl během zapotácení, než padnul k zemi.
Kolik jiných podnětů k vnímání kolem tu je. Ta krajina je obyčejná. Obyčejná až neskutečně. A tak mne napadá, zda právě tím není výjimečná.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.