Údržba naučných stezek mne přivádí do krajiny v čase, kdy už bych tam normálně nepobýval. Jak skončí prázdniny a slavíci zmizí, vlády se ujímají pracovní úkoly a diář začínám s omluvou už zase poslouchat.
Těším se na chvíli, kdy motorová kosa bude moci konečně zmlknout a já se budu věnovat úklidu větví a ometání lávek.
V průseku pod dráty na pobřeží v atraktivním mlází nacházím hned u cesty (jak jinak?) rozestavěné slavičí hnízdo z jara. Tak si ho aspoň rozeberu a prohlédnu materiál. Jednou jinde z blízké skládky využil slavík ke stavbě žíně ze smetáku. Tady nic takového není. Proč to opustili, už nezjistím. Ale tím, že jsme prokáceli prostup houštinami jsme sem slavíky navrátili. Roky tu nebyli.
Stromy jsou v barvách, olše to neumí. Obdivuji střemchy. To je koruna, která slavíkům sluší. Hnízdišť, kde střemchy jsou, mám několik. Anglický park v Březně je takovým ukázkovým. Tady jsou v pobřeží též, není jich ale moc.
Sotva jsem vymetl můstky, už jsou strakaté novým starým listím. Čerstvé tam ale nechám, jen spíše čistím spáry mezi prkny od hlíny a listí tlejícího.
Probíhá silný tah králíčků a jdou s nimi šoupálci, je to podobná jistota, jako když s čejkami na jaře vidíte špačky. Stojí o sebe. Mlazina pod dráty je tenkých hlasů poutníků zdaleka plná.
Sebral bych čirůvky fialové, ale nechám je na pobřeží. Vypadají v pásech překrásně a k místnímu podzimu patří.
Rybník se vypouští a vlny jsou mocné. Fouká od severozápadu, klasika v tento čas.
Orel mořský se otáčí, když mne vidí pod sebou a polodomácí divoké kachny pro lov se uklidnily. Nechá je být.
Stezkou přijíždí dva cyklisté a pochvalují si nové nájezdy na můstky. Zrychlil jsem jim tím průjezd, ale doufám, že se místy zastaví. Nadýchat zdejšího podzimu. Je parádní a je k nám shovívavý. Nechal stromy vybarvit, nepoštval na ně mráz.
Stojím pod největší z olší v tom jejich mnohostupu, dotýkám se kůry ve výšce očí a poslouchám, jak se kolem snáší list za listem. Místy zašustí v nárazech. Tak takhle stromy usínají.
Na některých větvičkách v trnkové patině drží se ostružiny. Sladké už nejsou, slunce jim nezbylo. Jsou to však obrázky, které v podzimu potřebuji. K odcházení. Dívat se na statečnost pichlavých šlahounů a jazykem vzpomínat léta. Jak chutnaly ty veliké po slavičích stráních na Studénce! Jsem znovu tím klukem co venku utratil dětství. Všechny ty vůně a chutě po krajině moc dobře znám. Jsou pravé – přírodní a vůbec se nezměnily. To je mi jistotou ve zdejší prostinké poctivosti.
