Tak to jsme tu ještě neměli!
Zaznělo to někde kolem budníčků pruhohlavých, letos se ukazují podobně jako křivky. Ano, u toho sibiřského budníčka i u křivek dobré znát hlas. Jinak je často přehlédnete.
Pro ornitologa je opravdu důležité učit se ptačí řeči, ten, kdo začíná, bát se ovšem nemusí. Půjde to do hlavy postupně a samo, věřte mi. Na Vítání ptačího zpěvu jsem to lidem dával návodem. Aby začali zjara. To je hlasů míň. Dá se i ze záznamů na nosičích či z internetu, ale není to ono. Do hlavy to tolik nejde, jako naživo.
Kdybych měl zavzpomínat, kdy mi hlas pomohl k senzaci, dlouho by to netrvalo. Mám před sebou hned tři!
Nejstarší je z roku 1988.
Ten rok byl na modráčky v močálech u Koprníku bídný. Nehnízdil jediný a přeci jsem v podzimu nostalgicky vyšlápl k polní rákosině, kdyby šlo chytat třeba strnady rákosní. Dokončoval jsem stavbu domu a nikde za ten rok nebyl, sítě visely v kabinetu.
Byl 30. říjen – ano, čtete dobře. Ptáci v tom přehledném plácku pod čapím stožárem už nebyli žádní. To rákosí bylo řídké, víc vysokých bylin a hlavně stružky sotva na šířku šlápoty, prostě zpřetrhané drény. Proto tam socialistická technika nejezdila a nechávala místo ladem. Jdu podél loukou když slyším „cvakání“. Takové pohodové, hrdelní, tiché. Ten pták musí být přede mnou hned za hranou těch podvyživených brček! Někde v zemi. Takhle se neozývá ani ten nejzapomenutější rákosník, vždyť takhle se ozývá modrák! No, nakonec jsem ho chytil sítí naháňkou, byl to mladý sameček. Odnesl jsem ho k rybníku nadohled a okroužkovaného před nocí pustil. Že to tam bude mít lepší. Na kontrolu jsem se nedostal, až měl napadnout první sníh. Přes noc. Tak jsem tam pospíchal odpoledne před tím a všechno do puntíku se v té rákosince opakovalo! V ruce jsem ho měl po naháňce sice obtížněji, ale měl. Bylo 5. listopadu. Už jsem ho nikam nenosil, když se mu líbilo tady. Ráno ležel avizovaný sníh a pták byl pryč. Uletěl asi v noci. Kdybych neznal hlas, nic bych nedokázal.
Druhým případem byly sýkořice vousaté v zimě na Červenském rybníku. Nešlo uvěřit tehdy, byly ultravzácné! Zůstaly přes zimu, okroužkované a moje první.
Třetím případem je zástih pelichající samice slavíka tmavého tady na Dolnobousovsku o prázdninách. Kdybych neznal ten vzácný hlas, minul bych obyčejný bochník vrby u cesty, kde jsem nechal stát dokonce auto.
Utratil jsem tam sice dva dny, ale k výsledku došel. K senzačnímu.
Třeba znát hlasy!
