Výsledek ze včerejška je tak pěkný, že jej v hlavě neumí novější přiklopit. Vzpomínám, kolik podobných je, musel bych hledat, tak radši zopakuji, že opravdu málo.
Pojďme odhadnout, jak se vše kolem mohlo odehrávat.
12. července loňského roku jsem přijel k hájku za veselský hřbitov chytat. A mladé kropenaté slavíky chytil hned tři! N 681988 byl prvním a nejtěžším. I největším. Šlo jistě o sourozence. Pak musel přijít srpen, zčásti přeměnili kabáty a domov opustili. Na potulku okolím a pak už dál a dál. Okroužkuji tolik slavíků, že jedna podobná událost brzy zapadne (pokud nejde o něco výjimečného).
Zhruba po roce jsem v místě nazpět a co zjara bylo neobsazeno, se přeci dočkalo. Odchyt to odkryl. Tady by bylo možno učinit první zastávku v textu a slovo „odchyt“ podtrhnout. Jako klíčové. Proto chytáme ptáky a proto kroužkujeme.
Ani včera jsem před obřími kapkami schovaný v autě neutekl myšlenkám, jestli bych neměl stát ty stovky a tisíce hodin spíš v dílně, že mnozí tak mají. To bych ale nemohl dopisovat ani tento blog! Takže, když kapky sotva spláchly prach cesty, vyšel jsem ven k pokračování práce a pohoda byla zpět. A přišly výsledky.
Ten mladý slavíček (šlo to už tušit tehdy z rozměrů, nyní potvrzeno) je samečkem a potom, co odletěl do Afriky, někde v ní přezimoval a vrátil se domů, navázal v úkolu a teď vzadu dokrmuje potomstvo. Opožděně, ale zvládá.
Jeho je podobně mladá. Sehnal ji zpěvem pozdě, to je jasné. Před mým odjezdem do zahraničí (I. týden máje) tu bylo ještě prázdno. Ale sehnal a je s ní v páru. Komu to snad připomíná slavičí knížku, může. Příběhy v ní jsou opřeny o zažité i předpokládané.
Co se mi děje, když v knize ptačích životů přečtu stránku, jakou je ta od Veselé? Pro autora knížky opsané jen další z ohlasů a ujištění, že čas za to stál.
Tento slavík nejspíš zas odletí. Pelichat (prvně kompletně) už začal. A družka snad později odletí též. Nyní je vyhublá (19 gramů je nejnižší zjištěná hmotnost).
Vrátí se do míst, která jsou jejich? Zkusme úvahu dotáhnout do konce. Vrátí, proč by tak nemělo být? Úplný konec je totiž v tom, když přežívá hnízdiště. Byl jsem v něm chytat se starostou celé oblasti. Chtěl to zažít, tak jsem mu to předvedl. Poznal, o co mi jde a o co opeřencům toho hájku. Je k ochraně nakročeno. Budou-li mít ptáci i štěstí životní!
Bude to pro žluvy, co ptáčnice v tomto čase obírají a některé shazují na zem. Pro strnady při kraji cesty, co hnízdí podruhé. Pro černohlavé pěnice, jejichž mládě sotva vzletné chytila síť. I pro tu červenku. Pro zpěvného drozda a kosa k němu. Pro kytku, nezvykle zářící při okraji. Pro radost moji a taky pro vaši.
Příběh lze tady stopnout. Každý z nás upnutý k naději. Vzpomenout si a držet páru palce. Třeba i s knížkou v ruce.
A klidně tam mohu ještě zajet na konci prázdnin. Sameček bude pryč, ona to nestihne. Bude přetahovat. Však ani září není pro cestu špatné. Bude však po mých 220 kilometrech míst mezi Jizerou a Klenicí jednou z posledních. To už vím.
Pokud však na jaře přečtu na kroužku číslo N 681782, budu v náladě podobné, jež držím teď.
