Než vezmu náčiní a vydám se chytat pelichající slavíky, nabízím téma, které mne nepřestává fascinovat. Jedná se o hranici rozšíření.
Ukázalo se velikým štěstím zkoumat slavíky na Mladoboleslavsku. Slavík obecný tady v šíření z Polabí končí.
Kolikrát jsem vystoupal na Babu u Kosmonos, hleděl z vrchu Mužský, z ochozu loveckého zámečku Humprecht, Z Chloumeckého hřbetu od Holých vrchů i z Bezdězu. Křížem-krážem prohlížím kraj pod skalními městy Českého ráje, zkouším jej vidět pohledem slavičím a pochopit, proč tady jsou a kus dál ne.
Abych neměl dost, v Polsku se snažím pochopit podobné mezidruhově. Proč někde slavíci obecní hnízdí a o kus dál už ne. Proč slavík tmavý nepřijde blíž jihem země k našim horám. Co v tom je? Přijdu na něco ještě? Nevím, jestli se to dá vypsat, ale téma to je obdivuhodné. A vždycky se mi přihlásí i při návratu z dálek. Když jedu od Jičína, už se ten obraz poodkrývá. Je to nádherný kraj. Lavice u Sobotky – vesnice, kam jsem jezdil za starým řídícím učitelem Drahoňovským dívat se, jak preparuje ptáky. Ty leží po levé straně sestupu do kotle Klenice. Je vidět k Boleslavi – plechovému městu, jak mu říkám. Napravo Bezděz a tam do těch borů slavík už taky nejde. Do kraje lelků a lesních skřivanů. Slavík obecný u nás tu končí! Jak skvělé zhodnocení. Mohu skočit do auta, nabrat směr Turnov a slavíky brzy nepotkám.
Zase si vylezu v Dolcích na kopec a znovu si dám ten příklad k přemýšlení. Znovu ho budu řešit.
Nejsem tu usazen chviličku a tak pár důvodů jistěže mám. Co bych byl zač, kdybych odpověď neměl zejména, když je příležitost. Když ji krajina nabízí.
Je ale vůbec možné, že ptačí druh udělá takový střih? Je. Slavík obecný je teplomilný. A tak každého, když v ruce tu chvilku držím, obdivuji snad o to víc. Kdybych se posunul k Podještědí, budu bez slavíků.
Ornitologie nenudí ani teď v létě. Před pár dny vyjdu před kovárnu a slyším zpěv, až se drbu na hlavě. Přeci ho znám, ale proč v tuto dobu a proč z mlýnské zahrady? A druhý den nanovo. To už otvírám okno jídelny a dalekohledem prohledávám step. A už ho vidím. Sedí na větvi jabloně a opravdu zpívá. Nějaký tulák či nešťastník v čase léta.
Přešlo pár dní a už je zas pryč. Kdo tohle pochopí? Co ptačí rok všechno nenabídne. Nám, kteří se chtějí koukat. Učit a dovídat se. A až zítra po práci zabalím věci a vnořím se do větví u Býčiny, blaženost si mne tam najde.
Chcete k místu pár vět, abyste poznali, jak to spolu máme?
Tam jsem kdysi chemickým postřikem poleptaná mláďata nabral z hnízda do čepice, opláchnul a vložil zpět do spálených slavičích kopřiv. Přežila. Tam jsem chytil do sítě první žluvu, když jsem líčil na slavíka. A vážně přemýšlel, kdo mi tam žlutého co vhodil. Nešlo uvěřit. Tam jsem loni či předloni chytil dopelichávajícího slavíka tmavého. Vletěl mi do sítě na přehrávku docela jinou. Vztekle. Něco jsem asi na jaře přehlédl. Tam se mi chytila mladá kukačka, kterou doprovázeli rákosníci. Tam jsem chytil (náhodou) kdysi prvního skoro přepelichaného slavíka v létě (20.8.2006) a začal přemýšlet tak nějak víc.
Našel bych vzpomínek dalších. Když člověk chytá tolik let v oblasti, musí ji poznat. A ona zažít dopřeje.
