Žít ornitologii

Žádné komentáře u textu s názvem Žít ornitologii
Když mi pan docent Oliva poslal kontakt na ČSOS, ještě jsem netušil, jaký je to krok. Dnes už to vím. Vnesla mi do života rozměr. Postupně dozrává, jak poznávám víc a pořád dost neumím. Ale co mám, s tím vystačuji. Jako nyní.
Pracuji na hřbitově. Na malém vesnickém, do třiceti rovů i s márnicí. Je v polích sám, živý plot před zdí s jediným stříbrňákem u pomníku padlým. Živý plot na hřbitově? Aspoň, že tak!
Hřbitůvek za zídkou s jediným jalovcem při náhrobním kameni mladému muži. A nizoučkou převislou višní v sousedství pumpy. Zmodralé po obloze.
Pracuji uprostřed, usazuji a opracovávám mohutné kvádry pro kříž. Je odtud rozhled.
Panuje ticho, jen když přijdou lidé, pozdravíme se. A stejně i rozloučíme. Na venkově to pořád tak chodí. Někteří se vyjadřují k dílu. Jinak jsem sám a právě, že nejsem! Je se mnou ornitologie, výborný zrak i mizerný sluch. Zvědavost, zkušenosti. A taky chuť mít sváteční pracovní den ještě pohodovější.
Ptačí obyvatele jsem posčítal při první návštěvě a přibral k tomu „okolí na doslech“. Člověk by soudil, že toho tady moc nemůže být. Chyba lávky.
Jak to všechno začalo?
Překrásný zpěv patří vybarvenému samečkovi konopky. Samička bude v jalovci sedět. Proto on tak.
Pod hřebenáčem eternitové střechy vyvedli bílí konipasi a krmí mladé po trávníku. Tak to už mám dva věrné obyvatele! Na plochu a prostředí akorát tak. Jenže najednou do jabloně u silnice, do její dutiny vklouzli úpolníci. A pak už poskakují po zídce mezi sloupky. A když šel večer, okénkem do márnice vletěly vlaštovky a hnízdo už vidím! Vrací se spát.
Na smrku sedí stehlíci, sameček zpívá. Od kraje lesíka za tratí volá žluva. Už ne ale zpěvem, svolává mladé. Skřivan zas visí v nekonečnu přímo nad hřbitovem, třepe se v notách a já mu rozumím. Není tu pro mne, ale dívat se mohu. A tak se dívám.
Erární kropičkou nakrápím dílo, aby nezprahlo, dost na tom, že prahne mi po zádech kůže. Spát budu ve stoje, anebo na věšáku.
Voda v tom horku zlákala motýly a mám o nich přehled. Teď usedá babočka síťkovaná – zbarvená letně, tedy ta tmavá a mnou pěkně zatřáslo. To už čas takhle popoběhnul?! A pak se mi dostalo balzámu, co léto mívá. Tak ještě Léto, ať tedy vytrvává! Ať v kraji je. Hned za zdí totiž z políčka spustila křepelka. Občas kus popoběhla, ale neustávala. Bylo to fajn.
Uklízím nářadí, zavírám letitou branku, myslím na zkrácené životy některých vytesaných a volantem kroutím opatrně. Vím dobře, co vezu a co zítra mne probudí. Doufám.
Pak můžu vyrazit připočítávat..

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.