Když mi pan docent Oliva poslal kontakt na ČSOS, ještě jsem netušil, jaký je to krok. Dnes už to vím. Vnesla mi do života rozměr. Postupně dozrává, jak poznávám víc a pořád dost neumím. Ale co mám, s tím vystačuji. Jako nyní.
Pracuji na hřbitově. Na malém vesnickém, do třiceti rovů i s márnicí. Je v polích sám, živý plot před zdí s jediným stříbrňákem u pomníku padlým. Živý plot na hřbitově? Aspoň, že tak!
Hřbitůvek za zídkou s jediným jalovcem při náhrobním kameni mladému muži. A nizoučkou převislou višní v sousedství pumpy. Zmodralé po obloze.
Pracuji uprostřed, usazuji a opracovávám mohutné kvádry pro kříž. Je odtud rozhled.
Panuje ticho, jen když přijdou lidé, pozdravíme se. A stejně i rozloučíme. Na venkově to pořád tak chodí. Někteří se vyjadřují k dílu. Jinak jsem sám a právě, že nejsem! Je se mnou ornitologie, výborný zrak i mizerný sluch. Zvědavost, zkušenosti. A taky chuť mít sváteční pracovní den ještě pohodovější.
Ptačí obyvatele jsem posčítal při první návštěvě a přibral k tomu „okolí na doslech“. Člověk by soudil, že toho tady moc nemůže být. Chyba lávky.
Jak to všechno začalo?
Překrásný zpěv patří vybarvenému samečkovi konopky. Samička bude v jalovci sedět. Proto on tak.
Pod hřebenáčem eternitové střechy vyvedli bílí konipasi a krmí mladé po trávníku. Tak to už mám dva věrné obyvatele! Na plochu a prostředí akorát tak. Jenže najednou do jabloně u silnice, do její dutiny vklouzli úpolníci. A pak už poskakují po zídce mezi sloupky. A když šel večer, okénkem do márnice vletěly vlaštovky a hnízdo už vidím! Vrací se spát.
Na smrku sedí stehlíci, sameček zpívá. Od kraje lesíka za tratí volá žluva. Už ne ale zpěvem, svolává mladé. Skřivan zas visí v nekonečnu přímo nad hřbitovem, třepe se v notách a já mu rozumím. Není tu pro mne, ale dívat se mohu. A tak se dívám.
Erární kropičkou nakrápím dílo, aby nezprahlo, dost na tom, že prahne mi po zádech kůže. Spát budu ve stoje, anebo na věšáku.
Voda v tom horku zlákala motýly a mám o nich přehled. Teď usedá babočka síťkovaná – zbarvená letně, tedy ta tmavá a mnou pěkně zatřáslo. To už čas takhle popoběhnul?! A pak se mi dostalo balzámu, co léto mívá. Tak ještě Léto, ať tedy vytrvává! Ať v kraji je. Hned za zdí totiž z políčka spustila křepelka. Občas kus popoběhla, ale neustávala. Bylo to fajn.
Uklízím nářadí, zavírám letitou branku, myslím na zkrácené životy některých vytesaných a volantem kroutím opatrně. Vím dobře, co vezu a co zítra mne probudí. Doufám.
Pak můžu vyrazit připočítávat..
