Mimořádnost v mém roku ornitologa má jméno Výprava na vlaštovky.
To už teď bývá jediná změna oproti rezavému peří. A ještě ne každý rok. Letos, letos jsem ale už musel. S „majiteli“ vlaštovek jsem se srazil před infocentrem a trošku se styděl. Tak jsem to smluvil hned na navečer.
A aby se změna odrazila i tady, pokusím se z toho udělat reportáž.
Přijíždím k domku staré části města a pán na mne čeká ve vrátkách. Znám to u nich za léta dobře. Paní se omlouvá z okna, že pro bolest zůstane doma a na dvorek nepůjde. Jinak sedává pod hnízdy, na vlaštovky mluví a žije s nimi podobně, jako její muž. Kdo z nich víc, nejde rozhodnout. Nikdo.
Dveře garáže pootevřeny kvůli ptákům už od příletu, v zadním chlívku okénko taky dokořán. Teď se prostě hnízdí!
Mám vyrobenu pro sklápěcí tyč železnou vychytávku a jemnou síť dvanáctek ok na gumičkových poutkách kvůli nesjíždění. Odnášíme pracovní stůl od zdi a instaluji. To nejdůležitější hnízdo je ovšem od předvčerejška prázdné. Vyletěly. Jistě, vrátí se na noc, ale tak dlouho tady nebudeme a rušit nocování nechci. V dalším je zbytek mláďat, co vyletět otálejí, tak tady šance je. Samička je brzy na kroužkování, vychytralý sameček později. V hnízdě, co nám uniklo byla vlaštovka s kroužkem a druhá bílých křídel! Snad se jich dočkáme v druhém hnízdění, pak určitě přijedu.
Než přemístím síť ke dvířkům za roh a smetu seno, aby se položená síť nezamotala, přichází dotaz: „Kam bude kafe?“ „Sem na ten stolek klidně, jste hodní a děkuju za sušenky!“.
Poslouchám příběh o starých traktorech, co domácí vlastní. Z osmačtyřicátého. Stavím síť kolem slepic, které se chystají na hřad, vlaštovky spontánně odhánějí pryč krahujce.
Další chycenou za rohem od mláďat je nádherně prorezavělý sameček, jakého jsem snad ještě neviděl. Po něm kroužkujeme i samičku a budeme balit. Je čas.
Pozván jsem k hnízdu červenky na okně v kůlně, nedávno vylétly, ovšem takovou mazanost jsem ještě neviděl! Vůbec jsem hnízdo červenek nikdy neviděl. Ani straka, ani kočka by tady neuspěly. Ptáci procházeli vypleteným kolem, tedy ráfkem, výrazně předsazeným nice. Neskutečnost!
Loučím se se slibem na druhé hnízdění, dostávám plata vajíček po desíti, ještě přivoňuji k rudé růži na záhonku, pak i k té nerudé žluté, kos hnízdí na okapové rouře hned nad kolenem – je tady milo.
S prohřátým večerem se vlaštovky točí nad komínem, loví z nepřeberné nabídky polétavců. Teď jim je hej!
Ještě o pár metrů dál přijedeme brzy na čápy, okroužkovat mladé. To bude trošičku jiné kroužkování. Z ptačí perspektivy.
Měl jsem vlaštovčí hnízdiště podobně nasmlovaná tři návštěvou, jenže jsem z toho musel vyskočit. Je to vázané termínem a to už nestíhám. Ale všude to bylo přátelské s posezením.
Je to změna, člověk může vyrazit upravený, oděný lidsky. Prolézání slavičích křoví s pastičkami to neumožňuje. Kdyby nic, jste zelení od trávy a rozdrbaní trním. Tady je to relax jaksepatří.
Kolegové, co mají vlaštovky úkolem jako specializaci (jsou tací), určitě to takhle podobně mají.
Závidím.
