Napadlo mne, že by třeba někdo chtěl znát, jak to má člověk s takhle letitou specializací.
Včera, právě včera, když se mi tak dařilo v odchytech, jsem si na to vzpomněl. Na dotaz kdysi na Dvojce rozhlasu.
Pořád mne to baví! To je základ všeho. A pak i naplňuje, to je další rozměr. Přispívám k poznání. A pak tam je třetí věc – dotýkám se tím vzpomínek „na tehdy“ a jedinec jako já to potřebuje. Blaženost chvílemi dojemná.
Jako včera u toho Zvolínku, ale o tom asi psát nebudu.. Máte slavíka v ruce, potřebujete jít k autu těch pár metrů po upravené hrázi a zhodnotit odchyt. Ne, zastavilo mne to u boudy a tam jsem si řekl, že hned jak ho pustím, vrátím se na chviličku.
A pak jsem tam stál.
Nedělá mi potíž prohrábnout „gramoarchív“ a něco na unašeč položit. Ramínko s citem natáhnout, otočit potenciometr doleva k ztišení a zaposlouchat se do dálek, umně navrácených.
Proč jsem nikdy neodešel k jinému v ornitologii, když takové žluvy, to by byl úkol! Chytat je v čase, kdy sletují konečně z korun na ovoce, na moruši, na ptáčnice. A nachytat je. Dívat se do těch jejich „chřtánů“, slyšet volání „Kdyby ho bylo!“ a bát se o jejich vpletená hnízda v povětří.
Tady je jiná, když se stmívalo. Ale ten zobák vidět je.
Vyjít k vodě za horskými konipasy (abych u žluté zůstal), poznávat jejich svět, dvojí hnízdění, chytrost při vyvádění mladých, pokřikování. A pak, když léto začne ztrácet, počkat si na ně na kamenné Klenici a kroužkovat ty desítky poslů odněkud z kopců. Z království vodní tříště a těšit se na ně zas příště. Že ve správnou chvíli – tady a teď! se v síti zatřepe. A rychle k němu, nebo vyskočí. Docela snadno. „Koníci“ takoví jsou.
Ne, zůstal jsem u slavíků. Ale prošel jsem si i jiné a užil, to zase ano.
Chytání bahňáků, co dneska jsou tu, předevčírem byli na severu a za týden budou v zálivu Afriky. To je mi strašná neskutečnost! Zatoucháte blátem, co se v něm k vrším plácáte a ono vám přátelsky – ať chcete, nebo ne, vnitřek nohavic nad holínkami stejně olízne.
Chytáte dravce ještě postaru do sklopek a sovy večer, když byste měli být v peřinách. A po ránu šedý ťuhýk! Nevěříte, že něco takového může u nás být. Tak šikovného s elegancí nejprostších barev a ostrým zejkem k roztrhání.
Chytal jsem břehule po stovkách a kroužky mizely.
Kroužkoval čápy a hýly pak v zimě na hloží. Křivku si prohlížel ze všech stran a pustit ji po okroužkování se pořád zdálo brzy. Taková událost v karmínových barvách! A druhové ze skupinky kočujících na ni čekali, až se vynadívám. Pak si ji vzali a ze stříbrňáku byli pryč.
Zůstal jsem u slavíků, ale chytal i v plevelištích zvonohlíky, až jednoho našli v zimě, kde pramení Soča.
A v polích bramborníčky. Oba druhy. Každého trochu jinak, jinak bych nenachytal.
Zůstal jsem u slavíků. Ale s tím, že si můžu odskočit chytat ledňáčky, králíčky v lesích a zmizet v rákosí, když křídly po létu zašustí.
Zůstal jsem a nelituji. Těším se dál, jak těšil se před pár dny v únoru. Na něco, co už je, co mizí. Co se ale – a teď poslouchejte dobře – zapisuje pod kůži.
Zeptali se posledně na tu rybařinu. Pobral jsem odvahu a řekl, že bych dnešek nevyměnil za nic a s nikým.
A večer si možná znovu už vyrazím. Je to tam pokaždé nové.
