Ochránci se loučili

Když jsme tady ten příběh káně lesní, pověšené na stromě za silonový vlasec tenkrát ukazovali, zaznělo při tom, že se mladí přátelé přírody se svými vedoucími do zvířecí nemocnice za pacientem vypraví, aby zjistili, jak je na tom s životem. Vypravili se a zjistili.

Jen přijeli o chvilku dřív a zpráva o vypuštění uzdravené káně je zastihla až doma. To jim jistě radost nepokazilo, když viděli, že přežila. Des už možná – kdo ví, myši zase loví. Měla by si ovšem dát pozor na břehy rybníků a po výlovech často obnažená jejich dna, kde utrhané udice mohou číhat. Nemuselo by to pokaždé dopadnout takhle.

Člověk potká během pobytu v přírodě dost všelijakých utrpení zvířecích obyvatel, kolikrát ukončených smrtí. Nějak si zvykne, že to tak chodí, ale přihodí-li se událost podobná, jak bylo u Střehomi, kdy aktéry jsou děti – a pokud to ještě šťastně ve výsledku dopadne – je to úžasná věc!

Jistěže prospívá, mají-li děti možnost mít doma zvířátko, anebo pomáhat v hospodářství, ale setkání s přírodou divokou je přeci jen něco jiného! Dravec zděšený ohrožením se od nich poplácat nenechá a jasně to dává najevo. Zobákem, pařáty. Neslyší na jméno a nepřijde za nimi do postele, nevleze do kapsy. Je jiný. A právě v té jinakosti je ona příležitost k nezaplacení.

Nemám po ruce fotku z výpravy do Huslíku za kání, mám jinou. Ráno mi přišla. Je z cesty za přikrmováním ptáčků na křižovatce naučné stezky kolem Klenice.

Člověk se neubrání porovnání, jak to bylo za nás tenkrát. Nic takového nebylo a člověk přeci cestu objevil a nastoupil. Složitou, tápavou, nejistou. Nepodporovanou. Když dneska někde cíle už asi nedaleko se zastavím a pohledem posvítím do dálky, nelituji toho rozhodnutí. Vybral jsem si dobře.