Každý jeden z mladých, patřící k ptákům stěhovavým, má v konci léta před sebou úkol nelehký. Doletět do zimoviště.
Kdybych se podíval do výsledků kroužkování, které mám v archívu, našel bych ve chvilce řadu zajímavostí. Ptačí úspěchy by tam střídaly karamboly. Lítostivější z vás sotva by si vychutnali obdiv nad jedním, už by padali do smutku nad pitomou smůlou jiných. Jen na blogu, co byste toho našli!
Mladý čáp co propadl komínem postupně až pod ruku zvířecího doktora a ráno tak mohl pokračovat; mladičký vodní chřástal, kterého jsem vypiplal z otravy botulinem, aby ho při návratu domů zjara od Atlantiku sežrala v Německu sova, už kousek od hranic.
Slavík, co posunul rekord v odletu od nás a po pár dnech se zabil o okno ve Škodovce, odkud ho nahlásil kluk, co chodil před lety ke mně do rybářského kroužku. Dlask, který si málem o můj prst zlomil svůj mladý zobák, když se bránil okroužkování, aby právě ten kroužek po letech zařídil zprávu, že ho chytili, zabili a sežrali v Itálii kousek od Mantovy. Takových případů bych tu pro vás našel!
Mládě vlaštovky (jedno z pěti v hnízdě), které jsem kroužkoval u starých lidí v Koprníku, když chtěli vidět ornitologii v praxi a to mládě podalo důkaz o famózní strategii mladých vlaštovek při cestě Panónií.
Hodně „těžký“ modráček, který mne prověřil v určování stáří, když jej jižně Říma označili kroužkem OZZANO jako „v prvním roce života“ a my se pak v hlášení nádherně shodli. A třeba stehlík, kterého když jsem chytil na bodláčí o jedněch prázdninách a okroužkoval, přinesla z něho kroužek od kočky provinile učitelka, která mne obdivně dříve proklepávala ze soustavy prvků.
Stejně však nejvíc těch příběhů přinesli slavíci.
Kroužkoval jsem mláďata dříve ve hnízdech a to bývalo potom občas až dojemné. Vracela se do oblasti a usazovala k hnízdění. A mnohdy pocházela z hnízd „odepsaných“. Třeba když chemici vypláchli cisternu u rybníka do kopřiv s okroužkovaným hnízdem. Kopřivy zvadly, rodiče skoro nekrmili, když jsem přišel na kontrolu, naříkali kolem. Věděl jsem, co najdu. Nevzdal jsem to a mláďata v čepici odnosil k hladině Střípku. Tam je opláchnul jak brambory a poleptané oči vzal radši 2x. Třesením v čepici kvůli osušení jsem připomínal hráče na Rumba-koule, ale osušil jsem je. Vyskládal do hnízda, nanosil suché větve kvůli strakám a šel domů. Neměl jsem chuť se tam pak následně objevit, nechtěl jsem si odnést pocit zbytečnosti. Třetím rokem od toho se jen dva kilometry nedaleko brzy zjara rozezpíval slavík a já na něj vyrazil. Nebylo těžké ho chytit sklopkou a občasné kroužky u nich přítomné mne nepřekvapují, slavíci se vracet dovedou. Ovšem když jsem doma rozlistoval Velkou knihu slavíků (která v tu dobu byla ještě spíš malá) nešlo uvěřit. Kroužkem bylo označeno jedno z těch mláďat! Vím tedy jistě, že přinejmenším tenhle výborný zpěvák z hnízda přežil ovšem jak je dneska znám – přežili všichni. Slavíci jsou skvělí rodiče a tak jsme to nasázeli i do časopisu Ptačí svět v komiksu pro děti. Kdo máte, zalistujte v ročnících a osvěžte si hezké chvíle. Pozor ovšem, tam je příběh docela jiný.
Mluvím k těm borcům, když o nich kroužek řekne, že jsou z Afriky zpátky. Mluvil jsem vždycky. Snad bývám trochu v transu z toho výzkumu, spíš ale jen podléhám uvědomění. Jakmile jedu chytat, hlava mi běží docela jinak. Za volantem se chovám jak mistr Hrušínský v legendární scénce, dívám se po krajině, která mi otevřela oči a já ji za to chráním před blbci, těším se z obsazených lokalit a uhýbám v nich šípům vzpomínek. Někde jich je tolik, že kdyby mne dostaly, jinam se ten den nepohnu.
Ale koncem léta, když už tuším v těch trních kufříky pobalené, pak odtam nepospíchám. Nepustí mne.
Pak už tam nejsou a to je vlastně moment pro tenhle úvod, kam jsme se měli pod knutou nadpisu dostat.
Tak si běžte dát skleničku, já to zatím naplánuju a v konci snad sáhneme i po obrázku.
Dlouhé texty prý unavují, říkají ti, co strojí politické kampaně.
Kdyby vás to dostalo, tak to přijďte dorazit po ránu. Za okny je bouřka, doufám, že vydržíme.
