Nejmladší ze staré školy

Žádné komentáře u textu s názvem Nejmladší ze staré školy
Tak to jsme my – já a moji kroužkovatelští přátelé, se kterými jsem začínal.
Zažili jsme ještě časy, kdy sítí bylo pár, silné a drahé, kdy se spíš pletly, chytalo hodně do sklopek, a kroužkovala hnízda.
Uvědomil jsem si, že jsem tu asi nikdy ještě nevyzvedl ornitologickou společnost a málo jen kroužkovací stanici. Tak dnes.
Prošly ty instituce změnami všelikými, ale vždy byly naše. Byly zázemím a respektovaným svolavatelem. Na schůze a konference se jezdilo. A já jim děkuji. Za to, že mne odvedly od rybařiny a ukázaly žrouta času jiného, milejšího.
Našel jsem si lidi, kterým jsem se podobal, někteří poumírali, ale furt jich pár ještě mám. Podnes to bylo neskutečně nádherné a ještě užijeme. I když se bojíme popít, koukáme v mobilech na hodinky a spíláme nákladům. Ale neměnil bych a v čase, kdy jsem zaklapl desky za rokem šestnáct (strašný), chystám jaro sedmnáct!
Je výhodou, že dnes je naše skupina „na koni“. Umíme chytat, každý je znalcem něčeho (nenapadá mne, že by někdo nebyl), zůstali jsme přátelé. Nezávidíme si, myslím. Jsem rád, že znám tyhle lidi a pár mladých kluků k tomu, co umí vehnat plachtám povětří a než se člověk rozkouká, sezóna je v tahu.
Mám fůru humorných příběhů, některé rád otvírám před mikrofonem, některé použít nejdou. Nebo ne v pořadech, do kterých mne co znalce slavíků zvou. Takové jsme s chutí vylovovali na setkáních kroužkovatelů blíže půlnoci a mnozí tím v smíchu zmítáním alespoň nějakou tu sklenku ze sebe vyklepali. Je totiž pravdou, že kolik příběhů mám já, tolik mají ostatní. A to už by na nějaký ten večírek vystačilo! Je až neskutečné, co se dá zažít! Některé jsou určitě na blogu.
A z jiného šuplíku: Kdo jste si pořídil Slavíka z dubového lesa, k jedné z kapitol připíšu před Vánoci pokračování. Vy si jej budete moci nakopírovat, a kdo by chtěl a pošle si známku, tomu jej pošlu i s věnováním a talismanem jako záložku. Abyste měli od slavíků Mladoboleslavska co dát pod stromeček. Tak si to ohlídejte, Vánoce jsou za dveřmi.
Doufám, že nenapíšou všichni, kdo knížku mají, tolik záložek bych neměl.
Jsme nejmladšími ze staré školy. Z doby, kdy kroužky byly na příděl v případě lepším, vůbec – to častěji. Věřil by tomu dnes někdo? Kdy sítě se spravovaly, nevyhazovaly. Kdy se pokácely dřevěné tyčky z rovných jasanů, co vyčáhly v podrostu za světlem. A vydržely v rákosí pět let. Kdy se nosily nakradené vojenské maskáče – blůza a „kongo“. Kanady a atombordel – do vody (než se propíchl). Ten měl velikost nohy podle ruskýho vzoru a když chtěl člověk zatočit, přilepená bota tak dlouho držela původní směr, než sebou člověk fláknul do třtiny a stejně se vymáchal. – A mačety ze strojních pilek. Byly křehké a nestačil jsem je ve výdejně fasovat. Sítě sklopek byly z čeřínků. Moučné červy nikdo nežral opražené na jarmarcích, ale horko těžko smlouval ve mlýně či v zoo. A pak je doma „choval“, jak to šlo. Měl jsem je pod punčochou a zapomněl na ně. Když jsem ji odkryl, vylétnul roj nadržených motýlků a sežral srdce z perníku v celofánu na zdi.
Měl jsem známého mlynáře, znal kováře z máminy strany a před komouši pro mne riskoval. Nechával v násypce zbytek obilného šrotu, pak si potutelně stoupnul ke stolku a bavil se, jak u šoupěte v prachu čpící směsi ty poklady po podlaze honím, aby neutekly. Rád bych mu dneska řekl, že dál ty slavíky chytám a kroužků, že mají ode mne na dva tisíce. Že kdyby najednou vzlétli, nad mlýnem dojde k zatmění Slunce.
Letos tam po čtvrt století zazpíval, mlýn už dávno vypadá jinak, ale když jsem toho slavíka chytal, vzpomínky mne šmírovaly, kam jsem se hnul.
Ten chlap byl ze starý školy a zůstal jsem dlužníkem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

css.php