Ještě je na slavíky čas. Ale byl jsem včera besedovat v Březně a vyrazil na setkání dřív. O dost dřív.
Obrázky mám uschované v tašce v malé krabičce, náladu mimořádnou. Jel jsem totiž poprvé uvádět přírodu tam, odkud po mámě patřím. Z lhotecké kovárny nedaleko. Zašel jsem na hřbitov a potom do parku. Tam jsem chtěl stihnout, dokud se nesetmí, zastavit se v něm i v sobě.
Letos je anglický park dobře na tom s podrostem, zatím. Jestli to vydrží, slavíci budou!
Je to tam mocné, černá zem, fůra nachystaných kytek, které to musí stihnout, než koruny velikánů světlo a vodu urvou pro sebe. Kosové před večerem létali už nervózně z místa na místo, Klenice za cestou valila k Boleslavi, k zániku. Jak je to k nezastavení. Čas, proud, předjaří!
Hlídám mobil, mám půl hodinky do začátku, počkám na setmění a dávám pozor, abych si neumazal boty. Pod ohromným dubem opřen o staletí, jsou živá, to snadno poznat. Už ale musím do sálu.
Židle obsazeny, lidé špitají, jsou většinou dřívějšího data narození. Tak to zavzpomínám i na březenské dětství.
Paní starostka s panem místostarostou – on mne představuje, zažínáme projekci (novou technikou čili obraz přesně jak na monitoru, tak to si užijí). Kde se stane, aby vedení obce k tomu přistoupilo takhle, v Kněžmostě to před rokem bylo úplně jinak. I plakát v konzumu někdo hned serval a pořadatel už neobnovil. Teď se tu píše kniha o obci, byl jsem na přírodu osloven (hned jako druhý, zadávací schéma netuším), hned po odborníkovi přespolním (honorované), který tu možná ani nebyl. Alespoň jsme se nikdy za 30 let v krajině nepotkali (musím být ve vyjádřeních přesný, kdyby to odtud někdo nasdílel). Nečetl jsem od něho nic ani v místním zpravodaji, kam dopisuji od revoluce, to bych si byl všiml (naopak si asi nevšimli jiní). Nic nikdy nenapsal tady o nás ani v nedalekém vlastivědném sborníku, kterému předsedá. No a to nejhlavnější – jestli někdo krajinu brání při tom pohlavkování, pak jsem to jen a jen (se všemi následky) já. Pozoruhodné?!
Otočme list..
Březenskou besedu začínám stmíváním nad krajinou z kraje dubna. Kdy se ještě neví, od kterého dne se bude psát daný čtyřměsíční zdejší Slavičí rok. Ty chvíle jsou rozměrné a musím tam už pokaždé být. Chycen tak do vlastních sítí. Třepotám se ale radostí.
Pak už obraz za obrazem, všechny z Březenska. Chodím sem tak dlouho, že nemusím suplovat snímky odjinud. Jen příběh holky, co utekla z domu a já ji našel pod stanem v slavičím lesíku mezi poli, ten jsem si půjčil od vedle.
Slavík obecný – náš korunovaný král máje, pak slavík tmavý a exkurz za ním do Polska, potom do rákosí za slavíkem modráčkem středoevropským a nakonec do kleče, za krkonošským slavíkem „tundráčkem“. No, napsal jsem „na konec“ – to asi těžko, setkání sotva začalo.
Mám motýly, rosničku, drahokamy, lékárničku přírody plnou heřmánku v čistých polích, mám provokaci pro houbaře z osik kolem rybníka, mám i kytky vedle z nad hájenky, co jistě neviděli. A neviděli, jak vidno. Jen zářím a vím, že krajina mě sleduje, jestli nelžu. Časový výměr jsme přepálili, lidi to chtěli. Jinak by se rozcházeli dřív, to nikoho nenapadlo. A mluvil jsem o knížce, v závěru. Řekl jim, že je i o nich, o jejich krajině, co dávno je krajinou i mojí. A taky jsme stihli ještě akce pro veřejnost, tři fotky z cesty k pramenům Klenice, to znali z televize. Zmínil jsem VPZ na hrázi Matrováku i čapí sloup, co jsme tam postavili. A pak už při podepisování knížky se mluvilo jen a jen o mámě mámy, co posluhovala faráři v kostele, o kováři, co přišel při práci o život, o věžních zvonech, co jsem klukovskou silou rozhoupal, o starém nádraží, kde brzdívala parní lokomotiva dětství a taky o písku, bílém říčním – že nevím, kde ho bere, ale ta Klenice ho pod mostem rozprostírá dál!
Věděl jsem, že zas se rozdávám. Že lidi mi i tady věří, někteří až dojati. Že jsem zapadl, že užasli nad obrázky, nad prací s hlasem, s emocemi, že užili chvíle. To mi nikdo nesebere, vím, že to mám. Vidíte a nikdo z nich neví, že jsem byl nominován do Řádu srdce v novinách, že i dál se mi prý v tištěné anktetě vede.
Chlubit se moc neumím, asi i proto mne tam neznámý naspal. Chtěl bych mu poděkovat, moc si toho vážím.
