Přijel ornitolog Jirka – primář z východních Čech a šli jsme na slavíky. (Toho „primáře“ jsem zmínil schválně, řekl mi totiž veselý příběh s hnízděním čápů, k zmíněné pracovní pozici tak nějak „vítězně“ vztažený).
Aby se cítil jako doma, vybral jsem mu místo za hranicí krajů kousek od Humprechtu, v Trní. Tedy jeho kraj Královéhradecký.
Blíží se uzávěrka Zpravodaje Šrámkovy Sobotky a já pro svůj článek potřebuju mít o Trní aktuální přehled.
Slunce pálilo, rekordy po zemi padaly na mnoha místech, rachvalským hřbetem valila po hraně kotle Klenice bouřka. Ale jinam, k Jičínu a dál. Pustila pár kapek, abysme ani my tady pod ní nepochybovali, že na to má.
Do lesíčku se na 100% vrátil starý slavík, ale bohužel, chytit se nedal.
Hledali jsme poblíž místo pelichání slavice a byli překvapeni. Pelichal tam slavičí pár. To vyšlo dokonale, a protože jsem výsledek slíbil poslat Jirkovi takhle přes blog, zvíte ho všichni:
PRAHA N681518
Luscinia megarhynchos
Juv/1K (potulka) 28.7.2013 Horní Bousov (MB) – vodárna
M,+1K (pelichající) 17.7.2015 Trní (JC) – pastvina/Trnický potok
(Přesídlení z místa kroužkování 3,5 km)
V Trní to vůbec bylo zajímavé. Pelichání slavíka bylo pozoruhodně pomalé, proces jako by se přibrzdil brzy po nastartování (o takovém úkazu jsme tu shodou okolností před pár dny mluvili, i s obrázkem).
Slavice teprve začínala, a to je pozdě (ale taky už jeden takový doklad mám).
Ke komu jít nejdřív?
Asi k tomu vychytralému v lesíku.
Před třemi týdny mi přišel až na okraj větví, viděl jsem kroužek, toť vše. Teď nás obelstil. Stará písnička – sklopka ho „už neumí“, k síti do prostoru nedoletí. Tak bohužel. Kdo pozdě chodí (na zkušené slavíky), sám sobě škodí.
Pojďme za chvilkou úspěšnější.
Samec u pastviny měl kroužek. Trnický potok je v obou větvích bez vody, do Klenice tedy nepřiteče ani slza. Ale slavíci v něm, kde prochází temnotou, sbírají. Tam jsme natáhli a zvítězili. Číslo vysoké, majitel s peřím v dezolátním stavu, ale s bílým pírkem na krku. Nemohl být starý příliš, myslel jsem si na nějakého z juvenilů, nejlíp v místě. Ne, ne. Jediný slavík, kterého jsem kdy kroužkoval v Horním Bousově (u vodárny) to byl. Přesídlení 3,5 kilometru z roku „13“, kdy byl opravdu mlád a zcela jistě k vodárně tehdy odněkud potulkou přišel. Kde byl v roce „14“? Tady? Je to možné. Dám dvě fotky. Jednak abyste viděli ony momentky ze setkání prvního i toho následujícího. To mi už archív dovoluje a je to od něj hezké. A taky to legrační bílé pírko, pořád je tam!
Jako juvenil u vodárny
s bílým znaménkem
Tady je tedy špatně vidět, měl jsem peří rozfouknout, ale je tam.
A takhle vypadá „po letech“.
…
Druhým byla slavice, u které pelichání začalo před dvěma dny vytlačením prvních dvou původních letek. Ano, kdo to nezná a chtěl by, nechť ví, že peří roste tak, že ze stejného váčku starý již mrtvý útvar (původní pero) vytlačí toulec nový s budoucí náhradou. Slavice měla velmi zachovalou nažinu a je jasné, že hnízdní péče se jí protáhla. Hnízdila i pelichala takhle poprvé. Mláďata, pokud se jim podařila vyvést, už byla pryč. Tak to ale bývá a nechoďme daleko. Právě ten slavík byl taky jedním takovým „prázdninově potulným“. Tehdy v roce třináct na nejvyšším místě okolí. Je to zajímavé, jako by mladí chtěli v rámci potulky a zapamatovávání si kraje mít dobrý přehled po okolí, protože jinde (na Babě) to bývá taky tak. Každý z nich (nadsázka) se tam chce alespoň na chvilku dostat, mít potvrzenku z toho místa, než se vydá do Afriky. Jsem na nějaké zajímavé stopě? Třeba ne, ale těch dokladů mám dost.
V Trní jsem navštívil místní obyvatele, kde se stavuji pravidelně kvůli parkování v louce. Žijí slavíky už dost, mám radost. Lokalita „Trní“ je nejmenší co mám. A přesto, jak poznáno, si s námi zkušený slavík poradí a chytit se nedá. To mám vyzkoušené už řadu let.
…
Den předtím jsem byl na malinách. Tedy na lokalitě s malinami. Věděl jsem, že ani tam nic nechytím, je tam obyvatel podobný. Ale malin jsem natrhal hrsti! To je každý rok zážitek. Už jsem tady o tom psal, nebudu opakovat, jen dám fotku, kde jsem si až teď všimnul „těšícího se mravence“.
Řeknu vám, kdybych to byl věděl, že tam takhle sní, s ní, před tím než ji sní, tu letní náladu bych vyfotil jinak.
Není to krásné? Jak přírodu na první pohled ani nepřečteme, až když se s ní zastavíme na dýl, jak po nás asi chce i ona.
Maliny už padaly k zemi, mohl si mravenec na nějakou počkat tam, ne, on musel nahoru.
…
Chodím po těch místech za časů hořícího léta.
Teď, když ještě jediný starý slavík neodletěl a vím, že tady jsou, tady doma – je to hezký pocit. Nikdy je neuvidím přímo odlétat, na to jsem pomalý a nemožný. Ale jedu pak do hor vidět odlétat jiné, ty z Polska. A tam mi nedá moc práce pochopit, že právě takhle podobně odlétají jinde a jinudy ti moji. Ze Slavičího háje, od vodárny i ten chytrák od malin…
A když se náhodou potvrdí, že u vodárny to nebylo tenkrát naše poslední setkání, že tu první svoji cestu v roce „13“ dokončil a v kraji podle zvyklosti zakořenil, že odlétal zkušenější „někam“ a „odněkud“ i v roce „14“ – a teď z Trní že doufejme odletí taky a už jako tříletý, je to pěkné listování v jejich životech.
