Znovu v Slavičím háji a ještě že jsem jel.
Poslední dubnový týden bývá ve znamení tahu slavíků. A nejen jich.
Zastrčil jsem po poledni (!) do lemu cesty síťku, abych vyzkoušel, opakuje-li se situace z loňska, kdy vidět nebylo nic, ale nachytalo se ptáků kolika druhů! Dnes se to opakovalo, tedy potvrdilo.
Už i pěnice pokřovní a hnědokřídlá, chytali se domácí rehkové i zvonohlík. Ukazuje se, jaký význam mají přežívající pásy zeleně ve volné krajině. Pozoruhodné je i to, jak průtah uniká pozornosti. Do keřů už totiž není moc vidět.
Zaujali mne slavíci.
Ten mladý vyzpěvuje hned na sjezdu do háje, zpěv k němu ale přibyl jiný. Na zemi ten nový chytit nešel, ve vzduchu už ano. Je to místní kroužkovanec, ale zajímavý. Dva roky jsem o něm nic nevěděl a musel tam být. Křídla má navíc pořád podivná. První letka je krátká (-2,5 mm). Ptáci se z místa vzájemně vyháněli, mladý měl navrch. Říkal jsem si, že když zpívá v noci slavík v optimálním místě, je to jako kdyby tam do rána hrála přehrávka. A taky že kousek dál se chytil další. Starý a neznámý. A rozcuchaný, asi z vyhánění soky. A taky pořádně tučný, vsadil bych si, že je táhnoucí.
Nebýt odchytu a skutečnosti, že člověk v místě pracovně pobývá, věděl bych jen o tom mladém z minula. Teprve chytání může ukázat, kolik slavíků v prostředí doopravdy je. Jestli nový odletí, budu rád. Byl pak tahový a to bych pro své závěry potřeboval. Pak by bylo jasné, že jarní průtah se musí zkoumat jinak. Kroužkováním na tahové cestě.
Jednotlivé útržky nahodilých odchytů teď do sebe víc zapadají. Bude to dokonalá cesta, chytla se tam tehdy i průtažná samice slavíka tmavého. Dnes si říkám – proč ne. Stačila by na to jedna síť, pět pastiček, čtrnáct dní a „rychlá“ tužka. Úspěch je dán i tím, že ptáci cestu využívají až v čase, kdy keře ztmavly. V únoru by to do těch míst nikdo neřekl.
